První použití otravných plynů v první světové válce mělo zničující účinky, protože tehdy neexistovala ochrana proti tomuto způsobu boje. Biologické nebo chemické zbraně však nejsou záležitostí posledního století. Historie se opakuje a v tomto případě sahá mnohem hlouběji do minulosti.
1. Otrávená voda zdecimovala obránce
Kde: obléhání Kirry
Kdy: 595–585 př. n. l.
Co: otrávení vody jedovatou čemeřicí
V lidské historii proběhlo mnoho válek ve jménu náboženství. Nejinak tomu bylo v antickém Řecku. Na ochranu zdejších svatých míst byly ustanoveny tzv. amfiktyónie, tedy náboženské spolky řeckých kmenů bránící jejich majetek a poutníky, kteří sem směřovali. Proti kmenům, které amfiktyónii ohrožovaly, vedly svaté války.
Nejstarší a nejdéle trvající byla Delfská amfiktyónie, která byla organizována na ochranu chrámu Démétér v Antelo při Thermopylském průsmyku a Apollonovy věštírny v Delfách. První svatou válku odehrávající se na počátku 6. století př. n. l. vedla proti městu Kirra. Důvodem byly časté loupeže a špatné zacházení s poutníky putujícími do Delf ze strany Kirranů a jejich pronikání na delfské území.
Vůdcem útoku byl Kleisthenés, který byl v letech asi 600–560 př. n. l. tyranem v Sicyonu. Využil své silné námořnictvo k blokádě městského přístavu, zatímco spojenecké vojsko oblehlo samotnou Kirru.
Nejstarší a pravděpodobně nejvěrohodnější vylíčení průběhu války přinesl lékař Thessalos, jenž ho sepsal v 5. století př. n. l. Podle něj útočníci objevili tajný vodovod vedoucí do města, když se probořil pod koňským kopytem. Asclepiad (lékař) Nebros pak poradil spojencům, aby otrávili vodu jedovatou bylinou čemeřicí (Helleborus). Ta vyvolala u obránců města průjem, takže nebyli schopni odolat útoku a Kirra byla poražena. Město bylo zničeno do základů a jeho pozemky byly věnovány bohům Apollónovi, Létó a Artemis a bylo zakázáno, aby na nich kdokoli něco pěstoval nebo pásl dobytek.
2. Vojáky v tunelu zastavil plyn
Kde: Dura-Europos
Kdy: 256 př. n. l.
Co: zapálená směs smůly a síry
Nejvýznamnějším protivníkem Římské říše v oblasti Blízkého a Středního východu byla Říše Árjů (též Sásánovská říše nebo také Novoperská říše). V úzkém tunelu pod pevnostním městem Dura (dnes Dura-Europos) na východě syrské pouště zahynulo v roce 256 při obléhání Sásánovci dvacet římských vojáků.
Archeologové, kteří je objevili ve 30. letech minulého století, předpokládali, že zemřeli v důsledku zřícení tunelu, ale podle Simona Jamese, archeologa z University of Leicester se setkali s mnohem neobvyklejší smrtí. Podle jeho studie z roku 2009 se stali nejstaršími objevenými oběťmi chemické zbraně.
Sásánovští obléhatelé hloubili tunely pod vnější hradbou města, zatímco Římané se jim v tom snažili zabránit tím, že hloubili vlastní protitunely nad nimi. Těla římských vojáků byla záměrně naskládaná v místech, kde se setkal sásánovský a římský tunel. Podle Jamese Sásánovci zřejmě použili těla svých nepřátel jako barikádu, za kterou se mohli skrýt, když strhli strop tunelu.
James věří, že přišel na způsob, jaký Sásánovci zabili najednou tolik římských vojáků v tak temném a stísněném prostoru. „Peršané slyšeli římské kopáče. Věřím, že pro ně připravili smrtící překvapení,“ řekl James. Na základě zkoumání chemických reziduí a krystalů síry nalezených v tunelu dospěl k závěru, že Sásánovci připravili nádoby se směsí smůly a síry. Když Římané prorazili stěnu tunelu, Sásánovci směs zapálili. Vznikl mrak oxidu siřičité, který mohl během pár sekund vyřadit všechny římské vojáky, protože jediný únik z tohoto temného úzkého prostoru blokovali jejich spolubojovníci za nimi.
Přestože obranná zeď nepadla, Sásánovci nakonec Duru dobyli, všechny obyvatele buď zabili, nebo odvlekli a město zanechali v ruinách. „Těla zřejmě představují nejstarší archeologický důkaz, byť nepřímý, o použití bojového plynu ve válce,“ podotkl James.
3. Obléhané město zachránili škorpioni
Kde: obléhání Hatry
Kdy: 198
Co: terakotové nádoby naplněné smrtícími štíry a bodavým hmyzem
Opevněné město Hatra ležící mezi řekami Eufrat a Tigris na severu dnešního Iráku bylo založeno v 1. století př. n. l. a jako součást Parthské říše bylo náboženským a obchodním střediskem. Jeho strategická poloha na parthských hranicích však rovněž znamenala, že muselo během série konfliktů mezi Parthskou říší a Římskou republikou a císařstvím o Malou Asii, Kavkaz a dnešní Blízký východ, které se táhly v letech 66. př. n. l.–217 n. l., čelit opakovaným útokům římských legií.
Hatra hrála důležitou roli během Trajánovy parthské kampaně (115–117), kdy v letech 116–117 odolalo obléhání a opakovaným útokům armády císaře Trajána (53–117). Ten dokonce v důsledku nadměrného vedra při dobývání Hatry onemocněl, což uspíšilo jeho smrt. Na Hatře si však vylámal zuby i jeden z jeho následovníků Septimus Severus (146–211) během druhé parthské válce (195–199).
Při jeho obléhání Hatry v roce 198 si obránci města připravili na římské vojáky velice inovativní biologickou zbraň v podobě terakotových nádob naplněných smrtícími štíry a dalším bodavým hmyzem, jako jsou vosy a včely. Když muži překonali hradby, nádoby se rozbily a vypustily rozzuřený hmyz.
Někteří z mužů na následky bodnutí zemřeli ihned. Další sice pouze onemocněli, ale i z nich mnoho zemřelo později v důsledku vražedné kombinace horkého slunce a hmyzího jedu. Škorpioní bomby se tak ukázaly jako neuvěřitelně efektivní. Septimus ustoupil a to, co zbylo z jeho armády, bylo poraženo.
4. Útok, který rozšířil černou smrt
Kde: obléhání Kaffy
Kdy: 1346
Co: vystřelovaní mrtvol nakažených dýmějovým morem přes hradby
V letech 1347 a 1350 zuřila ve středověké Evropě epidemie dýmějového moru, která zabila přibližně třetinu evropské populace a jíž se pro její ničivost přezdívá černá smrt. Historici a biologové dohledali původ této smrtící pandemie, kterou způsobuje bakterie yrsenia pestis, ve vzdálených stepích Střední Asie, kde čas od času propukaly epidemie u místních kočovníků. První zprávy o vypuknutí moru pocházejí z roku 1330 z provincie Chu-pej ve střední Číně. Odtud se mor rozšířil do zbytku Číny, kde zabil polovinu populace a po karavanních stezkách se šíří dál na západ.
Do Evropy se pak černá smrt, jak popisuje zpráva Gabriela de Mussi (asi 1280–asi 1356), notáře z italské Piacenzy, dostává jako výsledek použití biologické zbraně během obléhání města Kaffa (dnes Feodosija) na Krymu Mongoly ze Zlaté hordy. Původně šlo o malou vesnici, kterou si v roce 1266 pronajali Janované od Mongolů, a vybudovali z ní svou černomořskou obchodní základnu. Vztahy mezi Janovany a Mongoly byly nicméně napjaté. Během obléhání v roce 1345, kdy řady útočících Mongolů decimoval mor, nechal chán Zlaté hordy Džanibega (zemřel 1357) katapulty metat přes hradby mrtvá těla nakažená morem, který se městem začal rychle šířit.
Když se totiž v únoru 1347 zbývající italští obchodníci nalodili na své lodě, a prchli z Kaffy, byla na jejich palubách nejen řada nakažených, ale pravděpodobně i hlodavci, kteří jsou hlavními přenašeči onemocnění. Cestou ještě janovská flotila stačila rozšířit mor v Konstantinopoli a v říjnu téhož roku přistála v sicilské Mesině, odkud se morová epidemie rozšířila dále do Evropy.
5. Víno s příchutí lepry
Kde: První italská válka
Kdy: 1494–1498
Co: krev malomocných ve víně
Během První italské války, která proběhla v letech 1494–1498, se spojila většina italských městských států se Španělskem a Svatou říší římskou, aby společně čelily invazi armády francouzského krále Karla VIII. Francouzského (1470–1498) do Itálie, kde jako dědic Anjouovců uplatňoval nárok na neapolský trůn.
Francouzským silám se zpočátku dařilo a Neapol byla roku 1495 dobyta. Nakonec však museli po bitvě u Fornovy 6. července 1495 Itálii opustit. Španělští vojáci používali v jižní Itálii proti nepřátelům metody biologické války, když kontaminovali víno krví pacientů postižených leprou neboli malomocenstvím. Jde o infekční onemocnění, které způsobuje bakterie Mycobacterium leprae. Ta má sklon napadat periferní nervy a jiné chladnější oblasti těla, jako je kůže nebo sliznice.
Vzhledem k průběhu onemocnění však bylo použití lepry neefektivním způsobem, jak oslabit nepřátelské vojáky. Nemoc často probíhá bez příznaků, ty se mohou projevit i po 5–20 letech. Navíc s výjimkou kožní formy, kdy se na kůži vytvářejí vředy, není příliš nakažlivá.
Na druhou stranu však byl tento způsob použití biologické zbraně obzvláště podlý. V tehdejší společnosti bylo rozšířeno vnímání lepry jako prokletí a trestu od Boha, protože se může v destruktivní formě projevovat znetvořením končetin a na obličeji. Postižení byli stigmatizováni, vyčleněni ze společnosti a izolováni v tzv. leprosáriích.
6. Obléhání, které vedlo k první mezinárodní úmluvě
Kde: obléhání Groningenu
Kdy: 1672
Co: výtažek z rulíku zlomocného ve výbušných a zápalných zařízeních
Renesance přinesla zájem o nové válečné stroje a chemické zbraně. Již v 15. století navrhl Leonardo da Vinci (1452–1519) válečný stroj, který měl vystřelovat na galeony zápalné granáty naplněné práškovou směsí síry, arsenu a oxidu měďnatého. Jejich úkolem nebylo lodě pouze zapálit, ale jedovatý dým a rozptýlený prášek měl zároveň otrávit nepřátelské vojáky.
Podobné projektily vytvářející jedovatý dým se pak objevily na počátku 17. století a byly použity i během Třicetileté války (1618–1648). V roce 1672 během francouzsko-nizozemské války použil Bernard z Galenu (1606–1678), kníže-biskup münsterský, při obléhání nizozemského města Groningen výbušná a zápalná zařízení obsahující jedovaté alkaloidy obsažené v rulíku zlomocném (Atropa belladonna).
Rulík zlomocný je považován za nejnebezpečnější středoevropskou jedovatou rostlinu, která se přirozeně vyskytuje na většině území Evropy. Celá rostlina je prudce jedovatá a alkaloidy z bobulí a listů mohly u zasažených vyvolat vážné delirium, halucinace a při předávkování i smrt.
Dobít Groningen se Bernardovi z Galenu sice nepovedlo, přesto se tímto činem zapsal do dějin biologických válek. O tři roky později, 27. srpna 1675, totiž toto použití otrávených střel vedlo k podepsání Štrasburské dohody mezi Francií a Svatou říší římskou. Šlo o první mezinárodní dohodu zakazující používání „věrolomných a odporných“ jedovatých zařízení. Další taková mezinárodní dohoda o zákazu chemických a biologických zbraní přitom vznikla až o 250 let později v roce 1925 v podobě Mezinárodní úmluvy o zákazu použití plynů a bakteriologických zbraní ve válce (známé také jako Ženevský protokol).
Facebook
Twitter
Google+
RSS