Účast na válečném tažení je lukrativní záležitostí. I když by se dalo očekávat, že se bude hodit každá ruka, která udrží meč, francouzští rytíři zájemce z nižších stavů odmítají. Nejsou podle nich hodni bít se po jejich boku.

Navíc mají početní převahu i bez sedláků. Ani ta jim ale u Poitiers vítězství nezajistí…

Už od počátku tzv. stoleté války nepřátelští Angličané hodili nějakou okázalost za hlavu a místo pánů v elegantní zbroji vsadili na efektivitu boje. Díky tomu také hned na úvod konfliktu několikrát překvapivě triumfovali, například u Kresčaku (1346).

Francouzi se však nepoučili a ostrovního rivala podceňuje i nový panovník Jan II. (1319–1364), když poruší dočasné příměří z Guînes (1354).

Odpověď Černého prince Edwarda (1330–1376), syna anglického krále Edwarda III. (1312–1377), je rychlá.

V září 1356 zkušený válečník zaujme se šestitisícovým vojskem pozice na hřebenu kopce u západofrancouzského Poitiers. Třetinu jeho mužů tvoří osvědčení lučištníci z Walesu.

Vyprovokovaný útok?

„Ustupují, zaútočte!“ volají francouzští velitelé, když se jim donese zpráva o pohybu v anglickém táboře. O tom, zda šlo jen o přesun několika jednotek, či záměrný úskok s cílem vyprovokovat nepřítele k boji, se dodnes vedou spory.

Ať to bylo jakkoli, nad ránem 19. září francouzská jízda zahajuje útok. Angličané první vlnu odrazí, přestože jejich lučištníci mají problém prorazit kovové opláštění nepřátelských jezdců. Přeskupí se proto do odkrytějšího, ale výhodnějšího postavení. Odtud již Francouze zasypávají šípy tak dlouho, dokud rytíře úplně nezničí.

Asi 16tisícové vojsko, jehož většinu tvořila těžká jízda, je na kolenou. Do zajetí padne i král Jan, který je v Brétigny poblíž Chartres donucen podepsat další dočasné příměří (1360). Tím končí první fáze stoleté války.

(Zdroj: HISTORY revue)