Francouzský maršálek Jean de Clermont hoří nedočkavostí vyrazit na nepřítele. Vojsko Černého prince, anglického následníka trůnu, je o polovinu slabší. A jak se zdá, tady u města Poitiers se chystá k ústupu. Přece si Francouzi nenechají ujít příležitost k boji. Plán je jasný: výkvět francouzského rytířstva neprodleně zaútočí.
Jen oni budou na koních, další rytíři a ozbrojenci budou bojovat jako pěchota. Tak jako Angličané.
Už teď se ale v plánované strategii začnou objevovat první trhliny…
Necháme je vyhladovět!
„Sire, jsou v postavení převelice silném,“ donesou zvědové francouzskému králi Janu II. Dobrému (1319–1364). Dvojnásobná převaha je mu v takové situaci k ničemu. „Obklíčíme je a necháme vyhladovět,“ navrhuje mu kdosi. To je ale válkychtivým mužům málo. Naléhání papežových vyslanců, kteří se snaží zprostředkovat mír jakoby snad ani nechtěli slyšet. Oni touží po boji. V pondělí 19.
září 1356 kolem deváté hodiny ranní se Francouzi hnou. Útočí rozděleně, ve dvou skupinách. Na obou stranách jsou v přesile, avšak dešti z anglických luků nedokážou vzdorovat. „Miřte na nechráněné zadky koní!“ rozkazuje John Vere (asi 1320–1360) hrabě z Oxfordu lučištníkům na levé křídle.
Dostanou se až na okraj mokřiny, tam za nimi těžkooděnci nemohou.
Osm let v zajetí
„Jeďte pane, vítězství je vaše,“ povzbuzuje brilantní válečník John Chandos (asi 1320–1369) trochu váhajícího Černého prince. Poslední útok rozhodne o výsledku bitvy. Z pahorku dolů vjede mezi Francouze bijící se pěšmo horda Angličanů na koních. Do útoku jdou všichni i lučištníci, kterým už došly šípy.
„Po některých se dupalo a jejich vnitřnosti vyhřezly, jiní plivali vlastní zuby,“ líčí řež kronikář Geoffrey Le Baker. Uprostřed se ohání mečem sám král Jan II. (1319–1364). Bok mu kryje Philipp (1342–1404), jeho nejmladší čtrnáctiletý syn. „Pozor, otče! Tam nalevo!“ varuje ho odvážný mladík. Převaze však nelze dlouho vzdorovat.
Francouzům dochází zbraně i síly, ještě toho dne se proto Jan II. vzdá.
V anglickém zajetí pak stráví dalších osm let.
Facebook
Twitter
RSS