Představte si, jaký by to byl život, kdyby lidstvo nemohlo vidět jasně a ostře. Ne nadarmo jsou brýle považovány za jeden z nejdůležitějších vynálezů v historii.
Nejstarší dosud objevená čočka má průměr 4 cm a pochází ze zřícenin asyrské Ninive z období před 2630 lety. Slouží-li však pro lepší zrak, je sporné. Řecký dramatik Aristofanés (asi 448–385 př. n. l.) píše o skle k rozpouštění zápisů na voskových tabulkách, další je zmiňují jako nástroj k zapalování ohně či vypalování ran.
Ač totiž ve starověku umějí vyrobit sklo a vědí, že pohled skrz skleněnou kouli naplněnou vodou věci zvětšuje – římský filozof Seneca (4 př. n. l.–65 n.
l.) tak prý přečte všechny knihy – vyrobit čočky v kvalitě nutné pro brýle neumějí.
Prapředkem je lupa
Technologie mechanického broušení se rodí až kolem 12. století a jako první se objevují čtecí kameny z broušeného křišťálu, které se pokládají přímo na text, tedy jakési první lupy. Rozhodujícím evolučním skokem je až objev výroby čirého skla, který učiní čočky cenově dostupnými. Každopádně už v roce 1306 Jordan z Pisy (?1255–1311) píše: „Výroba brýlí pro dobré vidění je jedna z nejvýznamnějších nezbytností, kterou svět má.“ A v roce 1329 si toskánský obchodník písemně stěžuje, že mu byly ukradeny brýle zakoupené ve Florencii.
Brýle do každé rodiny
Právě Florencie se stává centrem rozvoje a výroby kvalitních a současně už i cenově dostupných brýlí. Tady se objevují první konkávní čočky, experimentuje se s obroučkami od kostěných přes kožené až po kovové, vyrábí se čočky s různými dioptriemi určenými pro různý věk. V 16. století se výroba brýlí rozjíždí také v Německu, Francii a Nizozemsku.
A s vynálezem knihtisku poptávka dál rychle roste. Brýle jsou zkrátka hit.
Vládci nakupují luxusní brýle jako dárky pro dvořany, potulní prodavači nabízejí levné brýle s drátěnými obroučkami ve městech i na venkově.
Aby lépe držely
Stále se však hledá způsob, jak je před oči umístit tak, aby držely. V 17. století se zkouší hedvábná stuha, drát ukrytý pod parukou či kloboukem i čínský způsob malého závaží na provázku za ušima. Angličan George Adams vynalezne lorňon, brýle s pevnou rukojetí, a v roce 1730 přichází londýnský optik Edward Scarlett (1688–1743) s pevnými postranicemi, které se opírají o uši.
Ty pak o 12 let později anglický návrhář lékařských nástrojů James Ayscough (?–1759) vylepší dvěma panty umožnujícími jejich ohýbání.
Od monoklu k bakelitu
Když už má brýle každý, přestávají být symbolem a mnozí se za ně na veřejnosti začínají stydět. A tak se vymýšlejí brýle, které lze rychle vytáhnout, přečíst co je potřeba, a pak rychle skrýt. Zatímco v Německu se v 18. století dostanou do módy monokly, brýle s jednou čočkou udržovanou svaly kolem oka, ve Francii a Anglii dají přednost brýlím s nosní svorkou zvané cvikr.
Další evoluční skok přichází v roce 1873, kdy Američan John Wesley Hyatt (1837–1920) objeví celuloid.
Firma Spencer ho záhy použije k výrobě brýlových obrub a plasty rychle nahradí tradiční materiály.
Facebook
Twitter
RSS