Brnění středověkých rytířů nás dodnes nepřestává udivovat. Aby ne. Zbroj tehdy vážila 30– 50 kilogramů a pokrývala celé tělo. Jak se s podobnou zátěží mohli vůbec pohybovat?

Odpověď na tuto otázku přinesl výzkum experimentálních archeologů ze Švýcarska.

Svůj vrchol plátová zbroj zažila v 15. století. Tehdy existovalo několik typů brnění. Výrazně se lišila zbroj pro bitvy, turnaje nebo souboje. Pro všechny varianty však platily tři požadavky – nízká váha, vysoká ochrana a volnost pohybu.

Překvapivě nejvolnější a nejlehčí bylo brnění vytvářené šlechticům na míru pro účely bitev.

Vzhledem k tomu, že si celotělovou zbroj mohly dovolit jen ty nejbohatší vrstvy obyvatel, stávalo se v bitvě zřídka, že by opancéřovaný rytíř stanul proti stejně ozbrojenému protivníkovi.

Ve válečných konfliktech tak stačila „lehká“ varianta zbroje, i ta totiž šlechtici poskytovala dostatečnou ochranu. Nejbohatší a nejtěžší brnění rytíři nosili na souboje.

Při boji o čest proti sobě stáli dva stejně ozbrojení muži, každá zakrytá skulina navíc proto přišla vhod.

Informace ohledně použití, vzhledu, výroby i navrhování středověkých brnění historici získávají převážně z dobových příruček o technice boje v plátové zbroji. Další informace ukrývají samotné dochované pancíře.

Přesto se ani z kombinace těchto zdrojů nedá zjistit vše. Naštěstí se mezi vědci nacházejí nadšení experimentátoři.

Jak se běhá v brnění?

Někteří historici se domnívají, že těžká brnění z tvrzené oceli přinášela spíše nevýhody. V celotělové zbroji se údajně nešlo pohybovat rychle a výrazně omezená byla i mrštnost. Zda to tak skutečně bylo, otestovali archeologové ze Švýcarska.

V první části experimentu oblékli zkušeného šermíře do přesné repliky brnění z poloviny 15. století. Takto vybaven musel třicetiletý muž nejdříve chodit a běhat po běžícím pásu. Výzkumníci vše sledovali a novodobému rytíři měřili výměnu vzduchu v plicích.

Jeho pohyb také monitorovali pomocí 3D kinematické analýzy. Z výsledků vyplynulo, že rytíř v plné zbroji sice spotřeboval více energie, než kdyby brnění odložil, ale energetická spotřeba nebyla nijak zásadní.

Archeologové tedy vyvodili závěr, že celotělová zbroj ve fyzické aktivitě příliš neomezovala. Jak to bylo s rozsahem pohybu, zkoumali ve druhé části experimentu.

Ve zbroji jde téměř vše

Aby mohlo být posouzeno, jak moc celotělové brnění rytíře omezovalo v pohybu, musel šermíř v plné zbroji sekat dřevo, lézt po umělé stěně, předvést salto, a dokonce naskakovat na koně – naštěstí jen na toho gymnastického.  Díky 3D kinematické analýze, která pomocí sond připevněných na tělo umožňuje převést pohyb člověka do počítače, vědci zjistili, že středověká zbroj šlechtici umožňovala téměř plný rozsah aktivit.  K mírnému omezení docházelo pouze v oblasti kloubů.

Rytíř tak nemohl plně narovnat paži nebo dolní končetinu. Jinak to ale nešlo, kdyby brnění člověku dovolilo hýbat se bez omezení, bylo by cenou odhalení citlivých částí těla, kam by zásah nepřítele mohl znamenat smrt.

Výzkum švýcarských experimentálních archeologů tedy ukázal, že středověké rytíře rozhodně není možné přirovnávat k nemotorným plechovkám. Zatím však badatelé otestovali pouze jeden druh brnění, jejich práce proto nekončí.