Znáte to. Ráno nestíháte, tak se při cestě do práce stavujete u drivu pro kávu. Nervózně usrkáváte nápoj, který vás má nakopnout energií. Prohlíželi jste si někdy víčko, které máte na kelímku? Má spoustu vychytávek, které jsou geniální. Zobáček, který nápoj ochladí. Prohlubeň, díky které vám při pití nepřekáží nos. A dírku, kterou uniká pára.
Pár maličkostí, na které lidé přicházejí několik desítek let.
V polovině 30. let minulého století se Američan Roy Irvin Stubblefield (1877–1950) už nemůže dívat na to, jak děti pravidelně převrhávají skleničky a hrnky, čímž způsobují menší potopu, protože obsah nádobí rozlijí. V roce 1935 si proto Roy nechá patentovat poklopy, kterými se uzavře celý obsah nádoby.
Základ víček tak začíná s fází, kdy z pomyslného kelímku nemá uniknout nic, ani usrkávat nemůžete.
Všechno s sebou
Nápad s neprostupným víčkem se ujme v domácnostech nebo ho lidé využívají, když si nesou nápoj z domu do práce. V roce 1950 Royův krajan James Reifsnyder vynález ještě vylepší. Nové víčko je bytelnější a udrží nápoj déle teplý. Bez otvoru se ale pohodlně pít nedá. Lidé po tom, aby mohli například povzbuzující kávu popíjet za běhu, zatím netouží.
S touto myšlenkou si začnou pohrávat až v době, kdy se množí kiosky, v nichž se prodává rychlé občerstvení. Významně pomůže rozmach automobilů, kdy si lidé zvykají hodovat přímo ve vozidle.
Zákazníci si berou s sebou balené sendviče, rychlý nakopávač energie s obsahem kofeinu do sebe ovšem nechtějí nalít naráz přímo u stánku, ale vychutnat si ho po cestě.
40 let k dokonalosti
Nad komfortními kelímky stále přemýšlí v kolébce fast foodů – Americe. Proto i další koumák, který zkouší štěstí s víčkem, je Američan. V roce 1967 nechá jistý Alan Frank víčko na kelímek prostě nalepit a vznikne nádobka, připomínající dnešní jogurty. Když se někdo chce napít, část víčka odtrhne na vyznačených místech.
Problém ovšem je, že nápoj už nejde zavřít, takže rychleji vychladne nebo se může rozlít. Víčko, které se svojí nápaditostí podobá těm dnešním, se představí v roce 1975. Musí na něj přijít dva lidé. Walter Elfert a James Scruggs navrhnou proužek, který se nadzvedne a zarazí se do zářezu ve víčku. Když žíznivý člověk už nechce pít, jednoduše proužek opět zaklapne do první polohy.
Neprostupný poklop a víčko s dírou od sebe tak dělí 40 let.
Poslední vychytávky
Na praktičnost víčka se přijde po čtyřech dekádách, dalších skoro 10 let se plastová čepička na kelímku zdokonaluje do podoby, jak ji víceméně známe dodnes. V roce 1984 už na amerických ulicích potkáte uspěchané lidi, kteří usrkávají ranní kávičku z pohodlnějšího zobáčku. Díky tomu, že tekutina protéká právě užším, lehce vyvýšeným otvorem, trochu se ochladí a člověk se nespálí.
A také nepobryndá. Víčko má i menší dírku, jí zase uniká pára z horkého pití.
Poklop je také uprostřed mírně prohnutý, aby víčko při pití nepřekáželo vašemu nosánku.
Facebook
Twitter
RSS