Už více než čtyři desetiletí mají pacienti se špatnou krvetvorbou nebo zhoubným krevním onemocněním naději na normální život. Samotná transplantace kostní dřeně je nechirurgický zákrok, který se od transplantací orgánů odlišuje téměř ve všem. Krvetvorné buňky od dárce dostane pacient do žíly podobně jako transfuzi.
Význam kostní dřeně pro tvorbu krve je znám od druhé poloviny 19. století. Znalosti té doby však ještě transplantace neumožňovaly. Zvýšený zájem o transplantace poškozených krvetvorných tkání vyvolaly jaderné pokusy v 50. letech minulého století. Mezi projevy nemoci z ozáření patří poruchy funkce kostní dřeně. Dalším důležitým milníkem byl objev cyklosporinu A.
Což je lék, který potlačuje nežádoucí reakce po transplantacích.
První úspěchy při léčbě leukémie zaznamenal lékař Edward Donnall Thomas (1920-2012) v 50. letech. Transplantace prováděl nejdříve mezi jednovaječnými dvojčaty. Se svým týmem intenzivně zkoumal, jak využít buňky od nepříbuzných dárců.
V 70. letech provedl více než sto transplantací kostní dřeně. Za své úsilí a přínos světovému zdravotnictví obdržel v roce 1990 si Nobelovu cena za lékařství. Klíčovým procesem je při transplantaci kostní dřeně vyhledání optimálního dárce. Míra shody mezi pacientem a dárcem se zjišťuje pomocí testů typizace HLA (Human Leukocyte Antigen – systém dědičných tkáňových znaků na bílých krvinkách).
Jako první byly objeveny právě na bílých krvinkách, ale vyskytují se na všech buňkách v těle.
Jsou dány geneticky, každý je dědí po svých rodičích – jednu polovinu po matce, druhou po otci.
V populaci se vyskytuje nepřeberné množství kombinací těchto tkáňových znaků. Co člověk, to zcela jedinečná struktura. Výjimku tvoří jednovaječná dvojčata. Ty mají HLA znaky naprosto shodné.
Díky tkáňovým znakům organismus pozná, co do něj patří, a co ne. Právě přirozený ochranný systém lidského organismu je to, co může celou transplantaci zhatit. Zastávají ho T-lymfocyty (typ bílých krvinek), které putují organismem a kontrolují HLA znaky na povrchu všech buněk.
Poznají sebemenší rozdíl oproti normálnímu stavu. Poškozené, nebo nepatřičné buňky odhalí a „nahlásí“ k likvidaci. Právě to je příčinou imunitních reakcí při transplantacích. Proto je nutná co největší shoda HLA znaků u pacienta a dárce.
Dědičné znaky bílých krvinek byly objeveny v 60. letech minulého století trojicí imunologů. B. Benacerraf, J. Dausset a G. D. Snell za tento významný objev obdrželi v roce 1980 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství.
V současné době je možný odběr dvěma různými způsoby. Buďto ambulantně bez narkózy z normální krve obíhající v cévách (tzv. periferní krve), nebo odsáním kostní dřeně z pánevních kostí. Při první metodě předchází odběru stimulace tvorby kmenových buněk. Dárce několik dní před odběrem dostává injekce se stimulačním přípravkem, jehož působením se krvetvorné buňky vyplaví do krevního oběhu.
Při samotném odběru je pacient napojen na separátor, přístroj během několika hodin odebere krvetvorné buňky přímo ze žíly. Druhá metoda je bolestivější a probíhá v celkové anestézii. Vyžaduje pobyt na lůžku ve specializovaném odběrovém centru. Kostní dřeň se odebere prostřednictvím vpichů z pánevních kostí. Odsáté množství závisí na váze dárce, maximálně se však jedná o 1 500 ml.
Vpichy po odběru pobolívají, dárce se vrátí „do normálu“ během dvou týdnů.
Před transplantací je třeba pacienta připravit. Pomocí chemoterapie se zničí nemocná nebo poškozená kostní dřeň. Tím se vytvoří místo pro zdravé kmenové buňky. Vlastní transplantace není komplikovaná. Pacientovi jsou kmenové buňky podány do žíly podobným způsobem jako transfuze nebo infuze.
Transplantované buňky projdou krevním oběhem a nakonec samy naleznou své místo v kostní dřeni, kde se usadí. Aby se zabránilo imunitní reakci na tkáň dárce, musí pacient dostávat léky – imunosupresiva. Hlavně pak cyklosporin A.
Ten bere, dokud si organismus na novou kostní dřeň nepřivykne.
Facebook
Twitter
RSS