„Co si to tam ten kluk pořád povídá?“ ptá se starostlivý otec manželky, když nahlédne do vedlejšího pokoje a vidí, jak jejich syn namísto u hraček leží nad otevřenou cvičebnicí a opakuje si načtené fráze v cizím jazyce.

Chlapci je teprve devět a esperantem už se domluví skoro jako mateřštinou.

Životní příběh Jana Filipa (1911–1971) dokládá, že velká lexikografická díla mohou vzejít i z hlav méně učených, o to však svěžeji uvažujících. Filipův původ přitom není o nic význačnější než u jeho spolužáků.

Narodil se v Přibyslavi na Havlíčkobrodsku do rodiny tkalce a zemědělské dělnice a díky mecenášům se v roce 1923 dostane na prestižní arcibiskupské gymnázium v Praze.

Tři roky práce

V té době už je mladý Filip několik let zapálený do studia esperanta – umělého mezinárodního jazyku, který na sklonku 19. století vytvořil rusko-polský lékař Ludvík Lazar Zamenhof (1859–1917).

Jazyk si plynně osvojil již v devíti letech, a když po nástupu na gymnázium zjistí, že dosud neexistuje žádný esperantsko-český slovník, rozhodne se napsat ho sám. Usilovná práce trvá tři roky, další dva roky zabere tisk.

Velký esperantsko-český slovník tak vyjde až v roce 1930, Janovi je tou dobou 18 let a právě studuje předposlední ročník (septimu) gymnázia.

Píše Foglarovi

Po maturitě Filip pokračuje ve studiu teologie a přitom si osvojí ještě další jazyky – latinu, řečtinu, němčinu a angličtinu.

Kněžského svěcení se mu dostane roku 1936, následně vystřídá několik pedagogických působišť – vyučuje v Jičíně, Kutné Hoře, ve Dvoře Králové nad Labem či v Náchodě. Bez újmy přežije druhou světovou válku.

V období třetí republiky (1945–1948) dokonce pod skautskou přezdívkou Stepní vlk přispívá do časopisu pro děti a mládež Vpřed, který v tu dobu vede spisovatel Jaroslav Foglar (1907–1999).

Filip sem píše pravidelnou rubriku s kurzem esperanta. Tehdy vychází i druhé vydání jeho esperantsko-českého slovníku…

(Zdroj: HISTORY revue)