Slavnostní večeře na konferenci v Jaltě se v únoru 1945 chýlí ke konci. Přichází čas na přípitky. Winston Churchill (1874–1965) se ztěžka postaví a pozvedne číši: „Na zdraví slečny Laytonové, jediné dámy, která je tu s námi.“

Elisabeth Laytonová (1917–2007) nevěří svým uším. Slyšela toho od něj už hodně, a žádná hezká slova to nebyla. Ale tohle, to nečekala! Trochu překvapené je i ostatní osazenstvo.

Pak ale jeden ruský generál vytáhne květiny z vázy a vrazí jí je do ruky. Elisabeth ze sebe vymáčkne pár slov díků za poctu od muže, který si na poklony nepotrpí.

Nadávkami nešetřil

Poprvé přišla do Downing Street 10 v květnu 1941 v půl jedenácté večer. Elisabeth pracovala v té době pro Červený kříž, ovšem byla také absolventkou školy pro sekretářky. Žádné vřelé přijetí ji nečeká, premiér si těžko zvyká na nové lidi.

Žena se posadí ke speciálnímu psacímu stroji, který nedělá hluk, a on jí začíná diktovat.

Hned na začátku udělá chybu, protože si nastavila jednoduché řádkování, Winston Churchill (1874–1965) však vyžaduje dvojité, aby měl prostor pro vpisky. Naštve se a vykáže ji z místnosti. Zaslechne, jak si mumlá slova jako „káča jedna“ a „idiotka“.

Časem si zvykne

Popláče si, ale nevzdá to, přijde opět po pár dnech. Tehdy ji premiér počastuje ještě drsnějšími slovy.

Problém je v tom, že Elisabeth vyrůstala s rodiči v Kanadě, a tak některá slova zapisuje tak, jak bylo zvykem tam, jiné výrazy jí nic neříkají, prostě dělá chyby a Churchill snadno vypění. Ona však vydrží všechny ty urážky i jeho ne zrovna příjemné nálady.

Podívá se do Bílého domu

Když je na ni zvlášť nepříjemný, tak jí pak na sklonku dne kajícně popřeje dobrou noc. Elisabeth mu odpouští, ví, že nese na svých bedrech těžký úkol. Postěžuje si jen svému deníku a v dopisech mamince.

Dokonce se iniciativně nabídne, že bude Churchilla doprovázet na zahraničních cestách, i když tuší, že to procházka růžovým sadem nebude. Tak se s ním dostane i do Bílého domu. Poslední, co jí Churchill za války diktuje, je jeho projev ke Dni vítězství.

„Pracovat pro něj bylo ohromné privilegium, byla to pořádná dřina, ale hodně to pro mě znamenalo,“ svěří se Elisabeth později.

(Zdroj: HISTORY revue)