Bologna, Padova, Montpellier, Paříž. Na všech těchto ve středověku proslulých univerzitách studuje Jan z Jenštejna, synek z bohaté pražské měšťanské rodiny, která se díky nákupu pozemků vyšvihla mezi šlechtu.
Když se v roce 1373 Jan z Jenštejna (†1400) vrací domů, těší se už pověsti odborníka na kanonické právo a velkého vzdělance.
O tři roky později se podaří Karlovi IV. prosadit zvolení syna Václava IV. (1361–1419) za římského krále a jako takový bude lucemburský mladíček potřebovat vlastní kancelář.
Otec se rozhlíží po vhodném kandidátovi na jejího kancléře a zrak mu – snad i díky přímluvě pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi (asi 1315–1380), který je Jenštejnovým strýcem – padne na ambiciózního Jana.
Jako voda a oheň
Spolupráce Jana z Jenštejna s Václavem IV. běží zprvu jako po drátkách. Nerozdělí je ani Karlova smrt v roce 1378, ani nástup Jenštejna na uvolněný arcibiskupský stolec.
Pak ale zasáhne nemoc. V roce 1380 Jan údajně přežije mor (stejně tak mohlo jít o jakoukoli jinou závažnou nemoc), a rázem je jako vyměněný.
Z rozverného mladého muže se stává přísný asketa, který věří, že se vše vyřeší božím zásahem. S Václavem IV., jenž si neodepírá žádné světské radovánky, nemohou být nyní rozdílnější.
Dočasně uvězněn
Brzy dopadá kosa na kámen. Evropa se zmítá v problémech způsobených papežským schizmatem a Jan z Jenštejna se pouští do vlastní zahraniční politiky, která odporuje přáním korunovaného Lucemburka. Další incidenty se vrší.
Pohár panovnické trpělivosti přetéká v roce 1384. Tehdy Jan z Jenštejna na chvíli skončí dokonce v žaláři na Karlštejně.
Kancléřského úřadu je vzápětí zbaven. Jako pražský arcibiskup ale dál provokuje krále, až nakonec bude v roce 1396 donucen abdikovat i na tento svůj post a opustit království.
