„Bez porážky Francie bychom nemohli vybudovat ve středu Evropy německou Říši,“ prohlašuje v roce 1892 dlouholetý německý kancléř Otto von Bismarck.

Původně se mu do prusko-francouzské války ovšem příliš nechtělo, ale nakonec příležitost dělá zloděje…

Namlsaní triumfem v předchozím konfliktu s Rakouskem se pruští generálové v červenci 1870 ženou se svou armádou přes francouzské hranice. Už 1. září obkličují nepřátelské jednotky v bitvě u Sedanu.

Francouzský císař Napoleon III. (1808–1873) musí kapitulovat. Obyvatelé německých zemí propukají v jásot.

Obrovská vlna nacionalismu nezasáhne jenom státy, které se již v roce 1867 spojily do Severoněmeckého spolku, ale také ty na jihu – zejména Bavorsko a Württembersko.

Peníze pomůžou

Zdejší králové však zatím stále váhají, zda se spojit především s největším Pruskem. Otto von Bismarck (1815–1898) slibuje hory doly, aby dosáhl německého sjednocení.

Za 20 000 liber ročně nakonec Ludvík II. Bavorský (1845–1886) souhlasí a dokonce osobně posílá pruskému králi Vilémovi I. (1797–1888) dopis, v němž ho vyzývá, aby přijal titul německého císaře.

To je pro Bismarcka nesmírně důležité. Parlament už v roce 1849 nabízel císařskou korunu Fridrichu Vilémovi IV. (1795–1861). „Nemohu být císařem z vůle lidu,“ pohoršil se tehdy dotyčný a odmítl.

Stejně uvažuje i Vilém I. Proto je třeba, aby výzva vzešla od dalších německých vládců. A aby bylo povinnosti učiněno zadost, přijíždí do Versailles, které Prusové během války s Francií obsadili, také parlamentní delegace se stejnou výzvou.

Těžký porod

Když už se zdá, že Bismarck překonal všechny překážky, Vilém I. si postaví hlavu. Nechce být „německým císařem“, ale „císařem Německa“. Dokonce navádí bádenského velkovévodu, aby ho tak tituloval při slavnostním přípitku.

„Na zdraví císaře Viléma,“ zazní nakonec v Zrcadlovém sále, kde k vyhlášení Německého císařství 18. ledna 1871 dochází. Vilém tuší, že v tom má prsty Bismarck. Během následných ovací mu proto ani nepodá ruku. „Císařský porod byl těžký,“ napíše politik manželce.