Počet diabetiků v posledních letech značně narůstá, a to bez ohledu na jejich věk či pohlaví. Cukrovkou trpí téměř každý desátý Čech a až u 80 % z nich souvisí s obezitou a nezdravým životním stylem. V čem je nemoc zákeřná? A můžeme se jí vyhnout?
V poslední době se o cukrovce hodně mluví, je považována za jednu z civilizačních chorob. Přitom ji znali už ve starověkém Egyptě. Ona totiž není cukrovka jako cukrovka. Rozlišujeme dva typy onemocnění, označovaného jako diabetes mellitus. Cukrovka 1. typu je autoimunitní nemocí, která postihuje zejména děti do 15 let věku. Oproti tomu rozvoj 2. typu diabetu bývá spojován se současným sedavým způsobem života a epidemií obezity. Postihuje zejména dospělé, ale nevyhýbá se bohužel ani dětem.
Středověké praktiky: Moč je sladká, ochutnejte!
První zmínky o diabetu pocházejí z roku 1552 př. n. l. z Egypta. Jakožto o vzácné nemoci, při které nemocný stále pije a často močí, o něm hovořil Ebersův papyrus, jedna z nejstarších dochovaných medicínských písemností. Označení diabetes pak poprvé použili kolem roku 250 př. n. l. Řek Apollonius z Memphisu. O cukrovce se zmínil ve svých spisech i římský lékař Galén (129–216), ten ovšem nemoc pouze popsal, žádnou účinnou léčbu nenavrhl. Ve středověku informace o nemoci shrnul perský učenec Avicenna (980–1037). Není pak bez zajímavosti, že středověcí lékaři moč svých pacientů ochutnávali, aby zjistili, zda není sladká.
Zázračný hormon inzulin
Zvratem v přístupu k cukrovce a její léčbě bylo zjištění, že rozvoj diabetu zřejmě souvisí s ostrůvky slinivky břišní, které roku 1869 objevil německý patolog Paul Langerhans (1847–188), po němž jsou pojmenovány. K tomuto poznatku došli v roce 1889 lékaři Oskar Minkowski (1858–1931) a Joseph Von Mering (1849–1908). Cukrovku se neúspěšně pokoušeli léčit podáváním pankreatinu, který získávali sušením psích slinivek. Pozdější zkoumání objevila v ostrůvcích různé typy buněk. Belgičan Jean De Meyer (1878–1934) roku 1909 odvodil, že B buňky, z nichž se skládá 70 % ostrůvků, tvoří hormon, který snižuje hladinu cukru v krvi (glykemii). Pojmenoval jej inzulin (z latinského slova insula neboli ostrov).
Léčba psí slinivkou
Izolovat inzulin ze slinivky břišní a úspěšně jej použít k léčbě cukrovky se podařilo kanadskému lékaři Siru Fredericku Bantingovi (1891–1941). Ten se obrátil na profesora Johna Jamese Macleoda (1876–1935) z Univerzity v Torontu, který mu poskytl zázemí pro jeho experimenty, i asistenta, studenta medicíny Charlese Besta (1899–1978). Společně se jim ze psí slinivky povedlo extrahovat látku, jež označili jako isletin.
První léčený cukrovkář byl chlapec
Další člen týmu, biochemik James Collip (1892–1965), pak objevil metodu, jak tuto látku čistit, aby z ní mohl být vyroben inzulin. Nejprve jej testovali na psech, úspěšně. K léčbě lidí byl takto získaný inzulin poprvé použit roku 1922 u čtrnáctiletého chlapce jménem Leonard Thompson. V roce 1923 získali Banting s Macleodem Nobelovu cenu za objev inzulinu, o související odměnu se rovným dílem podělili ještě s Bestem a Collipem. Do Československa se inzulin dostal ještě téhož roku.
Neuhasitelná žízeň a časté močení
Jak se vlastně diabetes 1. typu projevuje? Postihuje zejména děti a dospívající, někdy i dospělé jedince. Nástup onemocnění bývá někdy dost dramatický. Postižený hubne, má enormní žízeň a často močí. Může trpět nechutenstvím nebo, naopak záchvaty „vlčího hladu“. Opakovaně ho trápí bolesti břicha, zvracení a může upadnout až do bezvědomí. Příčinou nemoci je napadení B buněk Langerhansových ostrůvků vlastním imunitním systémem, proto jde o autoimunitní onemocnění.
Když tělo napadá samo sebe
B-lymfocyty, buňky imunitního systému, označí B buňky slinivky břišní za cizorodé, čímž nastartují imunitní reakci těla spočívající v tom, že je další imunitní buňky (T-lymfocyty a makrofágy) začnou ničit. Dodnes není jasné, proč tomu tak je. Spouštěčem této autoimunitní reakce těla může být pouhá viróza či poštípání hmyzem, které nastartují nezvratnou tvorbu protilátek proti vlastním tělesným buňkám a zničí je.
Neléčený diabetes vede ke kómatu
V důsledku toho není tělo schopné produkovat hormon inzulin, který je nezbytný pro metabolismus cukrů. Jeho hlavní úlohou je vychytávat sacharidy, jakožto hlavní zdroj energie pro tělo, z krve a předávat ho důležitým orgánům a tkáním. Pro vyjádření koncentrace cukru neboli glukózy v krvi se používá termín glykemie. Ta se u zdravého jedince pohybuje mezi 3,3 a 5,5 mmol/l. Při nerozpoznaném diabetu se u postiženého rozvíjí tzv. hyperglykemie čili zvýšená hladina cukru v krvi, která může vyústit až v kóma.
Kde vzít energii pro tělo?
Když se tělu nedostává energie z cukrů, snaží se ji získat z dalšího nejvýhodnějšího zdroje – z tuků. Při jejich rozkladu však vznikají odpadní látky – ketony, následkem čehož může dojít k rozvoji diabetické ketoacidózy. Při ní nastává rozvrat vnitřního prostředí organismu, které se okyseluje. Při neléčení může dojít až ke vzniku hyperglykemického kómatu, které je život ohrožující. Když je naopak hladina cukru v krvi nízká, u pacienta vzniká hypoglykemie, která se projevuje bušením srdce, bledostí, pocením, třesem rukou či neklidem a velkým hladem. Pacient může opět upadnout do kómatu a hrozí mu poškození mozku. Cukrovkář by se v každém případě měl snažit mít hladinu glykemie vyrovnanou.
92 % diabetiků 2. typu
Mechanismus rozvoje diabetu 2. typu je poněkud odlišný, nejde totiž o autoimunitní onemocnění. U diabetika 2. typu B buňky Langerhansových ostrůvků slinivky břišní inzulin stále produkují, organismus ale klade z nejrůznějších důvodů překážky k jeho využití a je na inzulin méně citlivý. Dochází proto k jeho relativnímu nedostatku v těle. Cukrovka 2. typu vzniká často po 40. roce života a k jejímu rozvoji přispívá nadváha (60–90 % těchto diabetiků je obézních), nedostatek pohybu a stres. Až 92 % ze všech diabetiků jsou právě ti, kteří trpí 2. typem cukrovky.
Poškození nervů může vést až k amputaci
Začátek diabetu 2. typu je nenápadný, ale o to zákeřnější. Někdy se totiž na nemoc přijde až po rozvinutí diabetických komplikací, jakými jsou postižení zraku (diabetická retinopatie), ledvin (diabetická nefropatie) či nervů (diabetická neuropatie), jež může vést k nerozpoznání drobných poranění nohy, které mohou způsobit gangrénu s nutností amputace dolní končetiny. V tomto případě mluvíme o syndromu diabetické nohy. Diabetes 2. typu se může projevit také únavou, špatným hojením ran, opakovanými infekcemi, žízní a nadměrným močením.
Neúprosná statistika
V České republice trpí cukrovkou na 920 000 osob, z toho převážná většina diabetem 2. typu. Každý rok přibude 60 000 nových případů, přičemž ročně zemře v souvislosti s nemocí 22 000 diabetiků. Náklady na jednoho pacienta se šplhají k 26 000 korun za rok, za celou ČR se tak jedná o přibližně 20 miliard korun, což je 10 % ročních zdravotních výdajů. Velkým problémem je zejména nárůst počtu pacientů s cukrovkou 2. typu, jež souvisí s nezdravým životním stylem.
Lze cukrovce 2. typu předcházet?
Mezi rizikové faktory rozvoje nemoci patří nadváha a obezita, rizikové je zejména ukládání tuku v oblasti břicha, dále nedostatek pohybu a nezdravé stravování. Pravidelným a přiměřeným sportováním a zdravou stravou je tedy možné výrazně snížit pravděpodobnost rozvinutí této nemoci. Přispět k tomu může také přiměřená relaxace, vyhýbání se stresu a skoncování s kouřením. Základem by měla být pestrá strava s dostatkem všech živin, pravidelnost v jídle a dostatek vhodných tekutin. Žádoucí je omezení alkoholu, soli a živočišných tuků ve stravě.
Léčba diabetu
Neléčená cukrovka zabíjí, vede k poškození důležitých orgánů a nese s sebou závažné zdravotní komplikace. Špatně kompenzovaný diabetes může, mimo jiné, vést k rozvoji aterosklerózy a vyústit až v infarkt myokardu. Jak se vlastně cukrovka léčí? Úspěšná terapie stojí na třech pilířích – podávání inzulinu, dietě a fyzické aktivitě. Zatímco inzulin a sport glykemii (hladinu cukru v krvi) snižují, naopak jídlo a antagonisté inzulinu (hormony, které zvrátí účinek inzulinu – glukagon, adrenalin, kortizol) ji zvyšují.
Dieta, pohyb a inzulin
K dosažení nejlepší kompenzace diabetu je žádoucí, aby byl inzulin podáván způsobem, který nejvíce napodobuje přirozenou sekreci inzulinu. Toho se dosahuje systematickou aplikací hormonu pomocí inzulinových per či pump. Kontrolu kompenzace si provádí diabetik sám pomocí glukometru, přístroje na měření hladiny glykemie. Cukrovkář musí rovněž dodržovat diabetickou dietu, která odpovídá pravidlům racionální výživy. Fyzická aktivita je žádoucí, ovšem před ní si musí změřit glykemii a podle její hodnoty doplnit živiny nebo ubrat inzulin, aby nedošlo k hypoglykemii.
Facebook
Twitter
RSS