Tisícovka elektráren, 20 kabelů, 15 % energie, 400 miliard eur. Když získávat elektřinu z největší pouště na zemi, tak ve velkém stylu. Vždyť hlad po energiích jen roste a takhle by konečně státům přestalo kručet břicho. Penězi ani nápady se nešetří, průmysloví giganti se do projektu hrnou jako diví. Nakonec jim ale celý nápad proteče mezi prsty.
Píší se 80. léta 20. století, když německý fyzik Gerhard Knies (1937–2017) odloží tužku a ve své pracovně se protáhne. „Budeme svítit elektřinou ze Sahary!“ pomyslí si. Před sebou má detailně rozpracovaný model přepravy solární energie ze severní Afriky přímo do západní Evropy. Politické špičky ho o několik dekád později opráší, vždyť na pouštní povrch dopadá každý den víc energie, než kolik zvládneme spotřebovat za rok. Plán má cestu umetenou, dokud ho nezničí arabské jaro…
Elektrická revoluce
Budoucnost projektu DESERTEC se pak začíná psát v roce 2009. Ten stojí na tisícovce stomegawattových ekologicky šetrných elektráren, kterou si členové skupiny TREC (Trans Mediterranean Renewable Energy Cooperation) vysní napříč celým africkým kontinentem až k Atlantiku. Ze Sahary si mají ukrojit asi 17 000 m2. Z nich má vycházet obrovské množství energie, které Evropu pokryje 15–20 %. To vše má spolknout 400 miliard eur. Hotovo pak má být roku 2050, kdy by zároveň ze světa měly zmizet veškeré jaderné elektrárny. Aby se ale do nové elektřiny mohla Evropa zahalit, nachází se v rozpočtu i kolonka pro výstavbu nového vedení. Dvacet kabelů o výkonu 5 GW má být „schováno“ ve Středozemním moři a spolknout 45 miliard eur. Nad cenami a náročností se na počátku zavírají oči. Cílem projektu je totiž omezit závislost na fosilních zdrojích energie, což by umožnilo planetě znovu svobodně dýchat, a to je k nezaplacení.
Na východě nebo západě?
O 3,49 milionu km2 subsaharské Afriky od roku 2009 rozhoduje konsorcium 17 firem, v čele s giganty jako Siemens, Bosch, E.ON, RWE nebo Deutsche Bank. Zatímco ti se snaží do projektu nalákat i veřejný sektor, skeptici se je naopak snaží odradit. Podle nich by totiž EU neměla se svou energetickou budoucností tolik hazardovat a vkládat ji do rukou zkorumpovaných systémů. Stejně ostře se ohrazují i někteří zástupci z Blízkého východu. Ti mají obavy o další kolonizační vlnu západními mocnostmi. I přesto jsou přípravy v plném proudu, dokud v roce 2010 dramaticky neklesne cena solárních panelů a větrných turbín. V tu chvíli EU zatouží celý projekt rozjet sama.
Od protestů ke konci
Nejistou situaci nakonec rozčísne o rok později tzv. arabské jaro, které promění celou Afriku v bojiště. Diktátoři padají ze svých teplých míst jako hrušky ze stromu, mladí Arabové s transparenty vykřikují, že touží po práci a slušném zacházení. O bezpečných dodávkách elektřiny do Evropy v tu chvíli nemůže být ani řeč. Netrvá ani rok než se průmyslovým lídrům vše rozleží a od velkolepého projektu dávají ruce pryč. Rezolutní „ne“, řekne v roce 2012 Siemens, následovaný firmou Bosch. „Náklady byly příliš vysoké a některé firmy sdělily, že se o Blízký východ a severní Afriku až tak nezajímají,“ prohlašuje výkonný ředitel Desertec Paul van Son (*1953). Stejně tak dává ruce pryč i španělská vláda. Ta má obavy, aby saharská elektřina nepřetížila zastaralé sítě. Výstavba nových elektráren v Maroku, které mají celý kolos uvést do pohybu, proto dostává červenou.
EPOCHA dodává…
Teprve v roce 2014 je ale DESERTEC definitivně smeten ze stolu. V konsorciu tou dobou zůstává jen saúdskoarabská společnost ACWA Power, německá RWE a čínská SGCC. Velikášský projekt se rozhodne trojice „přeživších“ přeorientovat na poradenské služby na Blízkém východě.
Facebook
Twitter
Google+
RSS