Děsila křehká dívka piloty luftwaffe?

Vyrůstá v obyčejné sovětské rodině, její matka pracuje v obchodě, otec je zaměstnaný u státních drah. Ani jednomu z nich jejich dospívající dcera neprozradí, že už v 16 letech prodělává letecký výcvik.

Sveřepá Lidija Litvjaková (1921–1943) touží vstoupit do armády, je však striktně odmítnuta – i po začátku operace Barbarossa v létě 1941. Ona se ale nevzdá. Začne posílat dopisy důstojnici letectva Marině Raskovové (1912–1943), která zaznamenala velké úspěchy v dálkových letech ještě před válkou.

Lidija Litvjaková byla považována za letecké eso.

Nevzdá se

Majorka Raskovová přece jen zareaguje. Na podzim 1941 se vydá na ministerstvo obrany a navrhne vytvořit samostatnou ženskou jednotku, v níž by mohly být využity dosud přehlížené rezervy tisíců sovětských žen.

„Jste si vědoma, že nám budoucí generace neodpustí, že jsme poslali na smrt mladá děvčata?“ zeptá se jí tehdy Stalin (1878–1953). „Víte, ony stejně utíkají na frontu,“ namítne Raskovová, „vezmou věci do svých rukou a bylo by horší, kdyby kradly letouny, aby tam mohly jít.“ Stalin jí dá za pravdu.

V říjnu 1941 tak vzniká smíšená letecká skupina, v jejímž rámci jsou zformovány tři ženské letecké pluky: stíhací, bombardovací a noční bombardovací. Do prvního z nich vstoupí i Litvjaková.

Se ženami u letectva Sověti zprvu nepočítali.

Myslí jen na boj

Svoje první vítězství zaznamená 13. září 1942, když sestřelí stroj Junkers Ju 88 s Erwinem Maierem, trojnásobným držitelem Železného kříže. Na konto si pak připíše i řadu dalších úspěchů, za což je opakovaně vyznamenána.

Ani jí se však nevyhne řada dramatických událostí. Dvakrát musí nouzově přistát, neboť se jí v boji poškodilo letadlo, a dvakrát je zraněna. Celkem nalétá 168 bojových misí, sestřelí 12 letadel a vžije se pro ni přezdívka „bílá lilie od Stalingradu“.

K vytvoření ženských leteckých pluků přispěje Marina Raskovová.

Pod křídlem

1. srpna 1943 je však její Jak-1b napaden a sestřelen letounem luftwaffe. Onen útok se odehraje bez svědků a přes tehdejší pátrání sovětských pozemních vojsk po Lidiji mnoho let není nalezena jediná stopa.

Až v roce 1979 jsou Lidijiny ostatky konečně objeveny poblíž vesnice Dmitrivka (dnes na Ukrajině). Je pohřbena tam, kde padla, pod křídlem svého letounu. Asi o deset let později – a po vynaložení značného úsilí – je její tělo exhumováno k oficiálnímu pohřbu.