I v nízkých počtech dokázali zahnat na útěk tisícihlavé oddíly nepřítele. Nevnímali strach ani bolest a v návalu fanatismu si byli schopni rozkousat okraj štítu na třísky.

Nikoho tedy nepřekvapí, že jsou vikinští berserkové atraktivním tématem pro laickou veřejnost i vědecké kruhy, přičemž jsou to právě badatelé v bílých pláštích, kteří se pokusili odhalit tajemství jejich nepřekonatelné divokosti.

Tato specifická „zvířeckost“ se označuje jako berserkergang a podle řady odborníků vykazuje jasné známky intoxikace nějakou rostlinou, přičemž tento předpoklad plně potvrzuje i nejnovější hypotéza etnobotanika Karstena Fatura.

Ten se odbornému periodiku Journal of Ethnopharmacology svěřil se svou domněnkou, že válečníci mohli využívat blín černý (Hyoscyamus niger) – jedovatou rostlinu z čeledi lilkovitých, kterou lidé používali již v dobách starého Řecka jako narkotikum, anestetikum a lék na bolest či nespavost.

Vědec se tak postavil na odpor zatím nejrozšířenější hypotéze, podle které měli divocí Vikingové využívat muchomůrku červenou (Amanita muscaria).

Děravá hypotéza s červenou houbou

Fatur připouští, že řada příznaků chování Vikingů odpovídá také požití hub.

Přesto mu jedna zásadní věc na muchomůrce červené nesedí – jejich konzumací člověk nedocílí záchvatů nekontrolovatelné agrese a vzteku, což bylo u berserků to vůbec nejviditelnější poznávací znamení.

Vědec si proto stojí za svým a nadále obhajuje blín, po kterém byly takové změny chování již opakovaně potvrzeny. „Tento efekt se může projevovat různě – od pouhého podráždění až po plnohodnotný záchvat vzteku.

Tyto projevy se liší jak podle dávkování, tak i podle mentálního nastavení konkrétního jedince.

A protože právě vztek je nejtypičtější složkou berserkergangu, jsou tyto symptomy kritickým argumentem, proč je blín lepším vysvětlením než muchomůrky,“ vysvětluje Fatur.

Když si příznaky dávají načas

Blín navíc dokáže potlačovat bolest, což by odpovídalo historkám o válečnících, kteří byli takřka nezranitelní a nenechali se tak snadno skolit. Navíc ho bylo v tehdejší Skandinávii všude plno, což se o muchomůrkách červených rozhodně říct nedá.

Potvrzuje to řada důkazů archeologické povahy, třeba ženský hrob z Dánska z roku 980, v němž byla objevena semínka blínu ve speciálním váčku.

Přesto se nejedná o dokonale odpovídající hypotézu a sám vědec připouští, že některé historky s typickými příznaky užívání blínu nekorespondují – například už zmíněné okusování štítu, které nejvíce ze všeho připomíná příznak duševní poruchy.

Fatur tedy doufá, že se do jeho výzkumu zapojí archeologové, kteří do celé problematiky vnesou nové světlo.