Vědci dlouho neuměli vysvětlit, jak a proč se biogeografie Madagaskaru v nedávné geologické době změnila. Odpověď přinesla až analýza genomu drobných nočních lemurů z rodu maki (Microcebus), kteří obývají zdejší lesy.

Vzhledem k tomu, že jsou tito roztomilí lemuři na lesu životně závislí, změny jejich DNA ukazují, jak se lesní porosty na Madagaskaru v průběhu tisíců let měnily. Dnešní Madagaskar představuje mozaiku různých stanovišť.

Na východě se rozkládá deštný prales, který je od suchého listnatého lesa na západě oddělený otevřenými centrálními vysočinami.

Nové poznatky však ukazují, že tomu tak nebylo vždy, ale v minulosti byly tyto lesnaté části ostrova propojené směsicí zalesněných oblastí.

Díky těmto lesům se lemuři mohli desetitisíce let volně pohybovat po ostrově. Když spojovací ostrovy zmizely, jednotlivé populace lemurů se dostaly do izolace a vyvíjely se samostatně.

Na základě analýzy DNA pěti různých druhů lemurů z rodu maki, které dnes od sebe dělí značná geografická vzdálenost, dokázali vědci určit, kdy se jednotlivé druhy od sebe oddělily.

Podle datování došlo k této změně několik tisíc let před příchodem lidí na ostrov a minimálně v počátku za ní stály klimatické změny, kterými ostrov procházel v posledních 50 000 letech.

„Tato studie ukazuje, že se krajina měnila tisíce let před příchodem člověka,“ řekl Steve Goodman, biolog z Chicago Field Museum, který je spoluautorem studie a studiem madagaskarských zvířat se věnuje již třicet let.

Studie rovněž naznačila, že bývalé lesy centrálních vysočin mohly být důležitým územím ekologického přechodu mezi extrémy východních vlhkých lesů a západních suchých lesů.

Podle Goodmana by se tak nemělo o vlhkém východě a suchém západě přemýšlet jako o dvou úplně oddělených životních prostředích, ale tvrdí, že se jedná pouze o extrémy jednoho celku.