Antická bohyně jako špinavá pařížská trhovkyně v čele rabující lůzy? Obraz, který je dnes symbolem Francie, pobuřuje v době svého vzniku všechny natolik, že ho vláda koupí a schová.
Když se francouzský král Karel X. (1757–1836) pokusí zrušit svobodu tisku a rozpustit nově zvolený sněm, Paříž v červenci 1830 povstane, svrhne ho a na jeho místo dosadí liberálnějšího Ludvíka Filipa (1773–1850).
Svědkem událostí je i Eugene Delacroix (1798–1863). Není žádný radikál, na adresu revoluce si posteskne, že „stojí v cestě lepším stránkám života, jako jsou večírky.“ Přesto se stane autorem zřejmě nejslavnějšího revolučního obrazu.
Tři měsíce po červencových událostech začne pracovat na rozsáhlém plátně s tématem barikády. Maluje tři měsíce, horečným tempem, často dlouho do noci a s plným nasazením, jak je ostatně vidět i na divokých tazích štětce. Navíc zcela revolučním způsobem.
Na pařížském Salónu v roce 1831 pobouří úplně všechny. Svoboda je klasická symbolická postava, tentokrát se však nevznáší nad scénou, jak je obvyklé, ale sama se jí aktivně účastní.
Antická bohyně, která s moderní puškou v ruce osobně vede lůzu při pouličních násilnostech, špinavá a realistická natolik, že jí nechybí ani chloupky v podpaží. „To není bohyně, ale trhovkyně z rybárny,“ rozčilují se. Delacroix nešetří ani další postavy.
„Místo aby jim dal vzhled hrdinů, udělal z nich lupiče, kteří se chystají na přepadení,“ prskají kritici. K tomu těla mrtvých vojáků evidentně oloupená, jeden dokonce i o kalhoty. Vláda obraz odkoupí za 3000 franků, ale pak ho vrátí jako příliš provokativní.
Na světlo se dostane až po malířově smrti, ale symbolem Francie, jak je dnes vnímán, se stává až v polovině 20.století.
