Když Charles Darwin (1809–1882) během své slavné výzkumné výpravě na lodi Beagle (1831–1836) navštívil Falklandské ostrovy, objevil zde jednu z pozoruhodných záhad evoluce.  Vědci nyní zjistili, že jediný zdejší původní suchozemský savec vlk nebyl podobný lišce, ale spíše se podobal šakalovi.

Jak se tzv. falklandský vlk, českým názvem pes bojovný (Dusicyon australis), na tak odlehlé místo v Jižním Atlantiku stovky kilometrů od nejbližší pevniny dostal a odkud pocházel, dlouho obestírala rouška tajemství.

V kohoutku byl vysoký 60 centimetrů a dlouhý 120–160 centimetrů. Zbarvením se podobal evropskému vlkovi. O jeho způsobu života se toho však ví poměrně málo. Bližšímu zkoumání zabránila skutečnost, že v roce 1876 byl zastřelen poslední kus.

Darwinova návštěva pouhých několik desítek let před tím je tak jedním z mála vědeckých pozorování tohoto pozoruhodného zvířete.

Vědci měli dlouho problém tuto šelmu přiřadit ke správné skupině a jeho taxonomické zařazení bylo několikrát upravováno.

Nejprve byl považován za vlka (canis) a nazýván vlkem antarktickým (Canis antarcticus), později byl spojován s kojoty či domestikovanými psi. V roce 1914, už jako vyhynulý, pak dostal své současné jméno pes bojovný (Dusicyon australis).

Choval se jako šakal

Vědci z Liverpool John Moores University ve spolupráci s kurátory Natural History Museum v Londýně a argentinským paleontologem Franciscem Juanem Prevostim se rozhodli vyřešit otázku, co byl pes bojovný zač, porovnáním jeho dochovaných kosterních pozůstatků s ostatními příslušníky čeledi psovití (Canidae) a tím, co víme o jejich způsobu života.

Vytvořili databázi více než 120 digitálních snímků lebek volně žijících psovitých šelem. Následně zmapovali různé anatomické orientační body, které jim pomohly odhalit podobnosti i rozdíly mezi jednotlivými druhy.

Výsledky ukázaly, že pes bojovný i jeho přímý předchůdce Dusicyon avus se nejvíce podobají druhům šakalů, které byly objeveny v Africe a Eurasii.

Se šakaly sdíleli anatomické rysy, jako jsou široký protáhlý čenich, úzké lícní kosti, velké první spodní stoličky a silná dolní čelist, které jsou typické pro střední příležitostné predátory.

Stejně jako dnes žijící šakalové byl tedy pes bojovný zřejmě neokázalý jedlík, který lovil vše od malých na zemi hnízdících ptáků, až po mláďata mořských savců.

Přišel po ledu z Patagonie

Druhou záhadu, a to původ psa bojovného, v roce 2009 odhalila analýza DNA, která ukázala, že jeho nejbližším žijícím příbuzným je jihoamerický pes hřivnatý (Chrysocyon brachyurus).

Ten přitom spíše než vlka nebo šakala svým vzhledem připomíná lišku s extrémně dlouhýma nohama a nápadnou hřívou, podle které dostal jméno, a od poměrně robustního psa bojovného se výrazně liší.

Od nejstaršího společného předchůdce nazvaného Dusicyon avus, jehož fosílie byla objevena v Patagonii, se podle studie z roku 2013 DNA psa bojovného oddělila teprve před asi 16 000 lety během poslední doby ledové.

V té době byla hladina moře mnohem níže a Patagonie byla od Falklandských ostrovů oddělena pouze malým pásem mělkého moře, které čas od času zamrzalo.

Dusicyon avus pravděpodobně přešel přes ledový most na Falklandy, kde se v naprosté izolaci vyvinul v psa bojovného.