Bojí se opustit bezpečí domova a celé roky se skrývají ve svých pokojích – řeč je o mladých Japoncích označovaných termínem hikikomori. V překladu to znamená „ten, který se odtrhnul.“

Podivné chování poprvé zachytil japonský psychiatr Tamaki Saito v 90. letech, když jeho ordinaci začalo navštěvovat čím dál více zoufalých rodičů. Situace byla vždy podobná, jejich dítě, častěji syn, přestalo vycházet z domu.

Ukončilo kontakt s přáteli, v pokoji si zatemnilo okna a postupně omezilo i řeč s rodiči.

Problém se postupně rozrostl do takového rozsahu, že dostal i vlastní označení – hikikomori. Tímto termínem jsou označováni lidé, kteří se stáhli ze společnosti do izolace trvající déle než šest měsíců.

Nejde o duševní nemoc, ale určitě o jev vymykající se definici normálního zdraví. Roky v izolaci navíc mohou vést ke skutečným psychickým problémům, jakými jsou například úzkostné stavy či deprese.

Čím déle navíc izolace trvá, tím obtížnější je se z problémů dostat. Podle psychologů je důležité, aby rodiče situaci nepodceňovali, a když jejich potomek začne jevit příznaky hikikomori, situaci řešili co nejrychleji.

Důvody izolace? Šikana i nešťastná láska

Začínající útěk před společností může vypadat jako obyčejná pubertální lenost – problém se totiž často vyskytuje u chlapců ve věku kolem 15 let. Válejí se doma, zanedbávají školu a ignorují rodiče.

Postupně však může „puberta“ přerůst v sociální strach až úplnou paralýzu, které vedou ke vzniku hikikomori.

Jako spouštěče pro vnik sociální izolace mohou fungovat běžné problémy. U mladších chlapců jsou to často špatné známky nebo šikana ve škole. V jakémkoli věku pak takto může zafungovat nešťastná láska, společenský tlak nebo vysoké nároky rodičů.

V Japonsku i v dalších asijských zemích je tlak na potomky ze strany rodičů velmi vysoký. Děti jsou vychovávány k tomu, že musejí být úspěšné. Slabost se nepřipouští. Chlapci také musejí být schopni uživit budoucí rodinu.

Navíc zde stále panuje velký respekt k rodině. Děti se proto bojí, že svým neúspěchem zostudí celý rod.

V úkrytu kvůli nezaměstnanosti

Důvodem sociálního vyloučení může být také neschopnost mladého člověka sehnat si práci. Dříve totiž platilo, že když člověk vystuduje dobrou školu, automaticky sežene dobrou práci a nemusí se o svou budoucnost bát.

Ale toto pravidlo v 90. letech, kdy bylo Japonsko v ekonomické recesi, přestalo platit. Dnes tak mnoho lidí žije v nejistotě, mají pouze krátkodobé pracovní smlouvy, nebo práci nemohou sehnat vůbec.

Jejich rodiče, kteří to na vlastní kůži nezažili, navíc nedokážou pochopit, že mladí lidé mají se sehnáním pracovního místa problém. Zejména synové jsou pak obviňováni z neschopnosti. I to může vyústit v hikikomori.

Řada rodičů se navíc za schovávajícího se syna stydí, a proto ho nechávají v úkrytu celé roky, než se mu odhodlají vyhledat odbornou pomoc. V takové situaci je pak už návrat do běžného života pro mladého člověka velmi náročný.

Počítač a televize – únik z reality

Podle studie z roku 2010 trpí v Japonsku sociálním vyloučením označovaným jako hikikomori kolem 700 000 lidí. Věkový průměr postižených je 32 let. Problém se však může týkat jak patnáctiletých, tak čím dál více i starších osob, ve věku kolem 40 let.

Symptomy společenské izolace se případ od případu liší. Charakteristické jsou výbuchy vzteku a agresivní chování. Někteří muži mohou být až dětinští, jiní trpí obsesemi, paranoiou a depresemi.

Pro všechny případy je také typická ztráta sebevědomí a pocit vlastního selhání. Lidé nejdříve kontakt s okolím omezí, postupně se od společnosti odstřihnou úplně. Dobrovolně se tak vyhnou vyloučení ze strany společnosti tím, že se od ní sami odloučí.

Člověk trpící hikikomori se uzavírá ve svém pokoji v domě. Přes den často spí se zatemněnými okny. Noci pak tráví sledováním televize, čtením nebo hraním počítačových her.

Firmy na „léčbu“ Japonců

Léčba člověka vyloučeného ze společnosti je velice složitá. Někteří experti hikikomori přirovnávají k alkoholismu. Člověk závislý na alkoholu totiž k „uzdravení“ potřebuje aktivní podporu okolí. To je stejné i u mladých Japonců izolovaných v temných pokojích.

Na cestě k vyřešení problému je podle psychologů nejdůležitější napravení vztahu s rodiči, popřípadě urovnání situace, která k propuknutí hikikomori vedla.

Poté může člověka navštěvovat psycholog přímo v jeho doupěti, nebo může postižený sám docházet na terapie. V poslední době zaznamenávají úspěch zejména skupinové terapie a podpůrné skupiny. Stejné metody mohou pomáhat i rodičům uzavřených dětí.

Podle psychologů by se rodiče neměli nikdy uchylovat k žádným drastickým řešením, jaké nabízejí některé japonské společnosti.

Poskytovatelé takových služeb vtrhnou do pokoje, ubohému člověku vynadají a násilím ho vytáhnou ven. Někdy je člověk proti své vůli donucen k bydlení na koleji nebo v jiném zařízení, kde se má naučit, jak naložit se životem. Ovšem výsledkem takového přístupu je často ještě větší izolace postiženého.

Rostou, nebo klesají?

Aby se předešlo podobným scénám, je nutné hledat skutečné řešení, a to jak na individuální, tak na celospolečenské úrovni. Podle sociologů by se totiž společnost měla o to, jak se v ní lidem žije, zajímat.

Rostoucí počet hikikomori naznačuje, že se v Japonsku lidem moc dobře nežije. Jenže problém není omezen pouze na tuto zemi, novodobé výzkumy ukazují, že s extrémní sociální izolací se můžeme setkat i v řadě jiných zemí. Příkladem je USA, Čína, Španělsko nebo Itálie.

I když je v Japonsku nejvýraznější, může se fenomén hikikomori vyskytnout v jakékoliv jiné takzvané rozvinuté zemi. Postižení lidé většinou pocházejí ze střední nebo vyšší třídy, rodina totiž musí být hmotně zajištěna, aby se mohla o schovaného syna postarat.

Společným rysem je také vysoké vzdělání rodin, ze kterých hikikomori pochází. Právě takoví rodiče totiž kladou na své děti nejvyšší požadavky.

Nejnovější výzkum na téma japonského fenoménu místní vláda provedla v roce 2016. Z výsledků vyplynulo, že se v zemi počty postižených postupně zmenšují. Do studie však byli zahrnuti pouze lidé ve věku 15–39 let. Problémem přitom trpí i řada starších osob.

Většina odborníků se tak domnívá, že počty naopak rostou. Neodvážnější odhady hovoří až o dvou milionech lidí.