Náčelníkem generálního štábu je Georgij Konstantinovič Žukov jmenován 1. února 1941, pouhých pět měsíců před vpádem Němců. „Nezvládl jsem za tu dobu ani se seznámit s obrovským mechanismem, který vládne Rudé armádě,“ řekne k tomu později.

K tomu má ještě plnit životně důležitý úkol: připravit zemi a ozbrojené síly na odražení útoku.

Hrdina Sovětského svazu

U Rudých gard slouží Žukov téměř 25 let, když si na něj generální štáb vzpomene jako na generála, jemuž se i demoralizované jednotky mění pod rukama v akceschopné útvary a pošle ho do Chalchyn Golu, kde japonská armáda dává sovětsko-mongolským jednotkám na frak.

„Žukov se rychle zorientoval, přesunul izolovaný štáb k Japoncům – a tvrdě je odrazil zpět k dohodnutým hranicím. Přineslo mu to slávu… a zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu,“ zmiňuje se spisovatel Jan Gazdík.

Žukovových schopností si všimne i Stalin a pět měsíců před napadením SSSR ho jmenuje šéfem generálního štábu.

Leningrad, Stalingrad i Kursk

Maršál je pak jako hasič všude, kde hoří fronta – u obklíčeného Leningradu, pod Moskvou a ve Stalingradě. Řídí skvělou tankovou operaci u Kurska a nakonec to je právě on, kdo dovede vítěznou Rudou armádu až do Berlína. „Ale přišlo, co přijít muselo.

Stalin se po vítězství nad Hitlerovským Německem začal obrovské popularity Žukova bát. Nakonec ho obvinil z intrik proti straně i vládě,“ podotýká Gazdík. Ještě toho roku je Žukov zbaven vrchního velení pozemních vojsk a přeřazen k druhořadým jednotkám!

Obviní ho z bonapartismu

Žukova – stejně jako mnohé další – zachrání Stalinova smrt v roce 1953. „Nový vůdce Nikita Chruščov sice maršála nakrátko jmenoval ministrem obrany a využil ho tak v boji o moc s Berijou, ale i on se Žukovovy popularity bál.

V roce 1957 ho proto obvinil z bonapartismu a poslal do důchodu,“ píše Gazdík. I Chruščovův nástupce Leonid Brežněv na oblíbeného válečného hrdinu žárlí.

Když je Žukov v roce 1971 spontánně zvolen jako delegát XX. sjezdu sovětských komunistů, dá mu Brežněv jasně najevo, že si ho na vrcholném sněmování nepřeje.

„Tehdy jsem v jeho očích poprvé zahlédla slzy,“ vzpomíná vydavatelka maršálových pamětí Anna Mirkinová.