Gian Lorenzo Bernini: Extáze svaté Terezy

U nohou anděla se svíjí v extázi mladá krásná řeholnice a výraz v jejím obličeji jakoby byl zhmotněním onoho známého přirovnání orgasmu k malé smrti. Cože? Vždyť je to světice!

Zdání, že celé sousoší pluje nad zemí, vytváří Bernini jednoduchým trikem. Vše spočívá v hlubokém výklenku, kde je vše osvětleno shora, takže vše pod tím je ve stínu. Trikem je i ono osvětlení, které jakoby vycházelo z malby Ducha svatého umístěné na stropě. Ve skutečnosti jej vytváří dovedně ukryté okno.

Kardinál Federico Cornaro (1579–1653) pověří Giana Lorenza Berniniho (1598-1680) prací na kapli karmelitánského kostela Santa Maria della Vittoria v Římě, kde si dal postavit rodinnou hrobku.

Bernini v kapli pracuje v letech 1645-1652 a protože je nejen architekt a sochař, ale také vášnivý fanda divadla, promění prostor v divadelní scénu, kde příslušníci rodu Cornaro hledí z bočních reliéfů ke sloupovému oltáři v jehož středu se díky optické iluzi vznáší sousoší Extáze svaté Terezie.

Využije přitom všechny triky, které se naučil jako scénograf při divadelní tvorbě, aby diváka vtáhl do scény, která zachycuje jedno ze zjevení, které Terezie popisovala. V prostoru osvětleném zlatými paprsky stojí se šípem v ruce anděl, který sleduje mladou řeholnici, vzpínající se ve slastné a současně bolestné extázi u jeho nohou.

Všichni se už po staletí přou, zda jde jen o náboženské vytržení nebo o regulérní orgasmus. Není divu. Stačí se na sochu podívat a připomenout si Tereziina slova, která sochaře inspirovala: „Ten anděl byl krásný a v jeho rukou jsem uviděla úžasné zlaté kopí. To několikrát vrazil do mého srdce a probodl mé nitro. Když ho vytáhl zanechal mě pohlcenou velkou láskou boží.

Bolest byla tak krutá, že jsem několikrát zasténala.

Lahodnost způsobená touto intenzivní bolestí je však veliká tak, že si člověk ani nemůže přát aby přestala.“