Tvář Adolfa Hitlera tuhne. Ruce zatíná v pěst. Joseph Goebbels se vzteky třese po celém těle. Do berlínského bunkru právě dorazila zpráva o náletu na saské Drážďany. „Popravíme všechny spojenecké zajatce,“ navrhuje okamžitě ministr propagandy. Vůdci se nápad líbí…

Hamburg, Hannover, Frankfurt nad Mohanem, Berlín, Mnichov, Kolín nad Rýnem, Stuttgart. Všechna velká německá města už jsou na počátku ledna 1945 poničena spojeneckými nálety.

Jediné Drážďany, pro svou nádhernou architekturu přezdívané „Florencie na Labi“, bombám doposud unikaly. Proč by také měly být bombardovány?! Ve městě se nenacházejí vojenské jednotky ani válečný průmysl většího významu.

Na začátku února 1945 leží východní fronta již ve vzdálenosti 120 kilometrů od Drážďan a do města přibývá až 800 000 uprchlíků před Rudou armádou, kteří věří, že jsou aspoň na chvíli v bezpečí…

Ohnivé peklo

Je 22.15 hodin 13. února 1945, když na nočním nebi nad Drážďanami zaduní motory těžkých britských bombardérů Lancaster. Vzápětí na bezbranné město, jemuž zcela chybí protivzdušná obrana, shazují na 400 000 zápalných bomb.

O tři hodiny později přichází druhá vlna náletu a pak další a další. Těch už se kromě Britů účastní i Američané, kteří k zemi posílají i barely s fosforem, jež všeničivé plameny ještě přiživí. Americké bombardéry navíc doprovázejí stíhačky.

Když jsou nad městem, sestupují až ke střechám domů a z bezprostřední blízkosti pálí do masy lidí, snažících se z hořícího pekla uniknout.

Počty obětí v Drážďanech se v různých pramenech zásadně liší, pohybují se od 25 000 až do 300 000. Město hoří celých sedm dní. Úřady nestíhají pohřbívat mrtvé. Řada těl je tak hromadně spálena na Starém tržním náměstí.

Práce s Hitlerem

„Za každého německého občana zabitého při náletu jeden život zajatce,“ volá Goebbels (1897–1945). Ne všichni němečtí pohlavárové, přítomní tehdy v berlínském bunkru, jsou ale stejného názoru. Obávají se, že by to Německo ještě více poškodilo.

„Jodlovi, Keitelovi, Dönitzovi i Ribbentropovi dalo dost práce Hitlera od tohoto drastického kroku odradit,“ uvádí současný britský historik Ian Kershaw.