Pláže nedaleko ostrova Krk jsou plné turistů. Nikdo z nich netuší, že o pár kilometrů dál úpí vězni v nelidských podmínkách. Malinkatý ostrůvek v Jadranském moři se stává domovem politických vězňů a odpůrců jugoslávského režimu.
Goli otok – jméno zapomenutého místa, které má rozlohu sotva pět kilometrů čtverečních, lze do češtiny přeložit jako Pustý ostrov. Díky poloze si Goli otok vyslouží přezdívku chorvatský Alcatraz, protože vězni nemají kam utéct.
Zvláštní atmosféru podpoří také nevlídné počasí. Zatímco v létě teploty atakují čtyřicítku, zima tu bývá nezvykle chladná kvůli větrům.
Pro ovce a vězně
Ostrov není nikdy trvale osídlen. Místní pastýři ho sice občas využívají pro svá stáda, ale jinak stojí mimo zájem. Začátkem 20. století upoutá pozornost rakousko-uherských úřadů. Ty sem lifrují válečné zajatce z východní fronty.
Provizorní internační tábor ale vydrží jen chvíli. Svou temnou minulost začne naplňovat až po druhé světové válce. Diktátor Tito na odlehlém místě nechává vybudovat vězení, kam bude vozit politické odpůrce.
Jeho sen se zhmotní v roce 1949, kdy na ostrov míří první lodě. Vystrašení muži nemají ponětí, kde se nacházejí, protože Goli otok dostává nálepku tajného lágru. Nešťastníkům jsou před převozem zavázány oči.
Tady vládne Zvíře
„Ostrov je nejtemnějším a nejhanebnějším fenoménem jugoslávského socialismu,“ píše ve svých textech někdejší politik Milovan Djilas (1911–1995). Na Golém otoku totiž zprvu končí kritici Tita, po roztržce se Stalinem se tábor plní zastánci stalinismu.
Speciální sekci bachaři vyhradí pro nacionalisty. Všichni jsou vystaveni nelidským podmínkám a někteří dokonce umírají. Historici odhadují, že přijde o život až 600 mužů! Velkou část z nich má na svědomí Ante Raštegorac (1923–1986), jenž si vyslouží přezdívku Zvíře v lidském těle.
Šikana, rvačky a práce
Raštegorac je Titovou prodlouženou rukou, a tak přesně dodržuje instrukce. Vězni, kteří po většinu dne pracují v místním kamenolomu, můžou získat lepší postavení, když se chovají ukázkově.
Strážní zároveň používají odsouzence k trestání ostatních, a tak jsou běžné surové rvačky mezi vězni. Na nováčky zase čeká rituál v podobě krvavé cesty, ostatní trestanci je zmlátí do bezvědomí. Vedle toho musí chodit s ostnatým drátem uvázaným kolem krku.
Ti nejhorší končí v tzv. Petrově díře. Sedm metrů hluboká jáma je pojmenována po bývalém ministrovi Petaru Komneničovi (1895–1957). Provinilci musí těžit bauxit a mnoho z nich se později potýká se zdravotními problémy.
Éra Golého otoku končí s nástupem Nikity Chruščova (1894–1971), většina vězňů je do začátku 60. let propuštěna. Jejich místo zaujmou mladí delikventi. Definitivní tečka přichází v prosinci 1988, kdy je celý tábor zrušen. Dnes temnou minulost připomínají jen torza budov.
Facebook
Twitter
RSS