Jeho obrazy se jen hemží bizarními postavami, morbidními výjevy a lidskými neřestmi. Za to vše si Hieronymus Bosch vyslouží přezdívku „malíř ďábla“. Právem?
Vědci z něj v průběhu staletí udělají podivína, či rovnou příslušníka sekty adamitů, kteří chodí nazí a oddávají se nestoudným orgiím. Jaký ale byl geniální nizozemský malíř Hieronymus Bosch (asi 1450–1516) ve skutečnosti?
Kacíř rozhodně ne, ba právě naopak! Žije spořádaným životem v rychle se rozvíjejícím nizozemském městě ’s-Hertogenbosch, patří mu velký dům, má zámožnou manželku a vede rodinnou firmu, věnující se malířství.
Lidé ho natolik respektují, že se dokonce stává členem elitního katolického bratrstva Panny Marie.
Nesmyslný chaos
Proč tedy maluje tak podivné obrazy?
K dílům, která vyvolávají nejvíce otázek a kunsthistorikové se na jejich výkladu dodnes neshodnou, patří Zahrada pozemských rozkoší z let 1503–1504. Bosch na tomto triptychu zachytil ráj (vlevo), zahradu plnou nahých osob při sexuálních hrátkách, zvířat či přerostlého ovoce (uprostřed) a peklo (vpravo). Někteří lidé v díle viděli jeden velký nesmyslný chaos.
Kniha velké moudrosti
Španělský mnich José de Sigüenza (1544–1606) však zastával jiný názor. Tvrdil, že se Boschovy obrazy „podobají knihám velké moudrosti… Jde o malířskou satiru lidských hříchů a nestálosti.
Zatímco ostatní se snažili namalovat člověka tak, jak se jeví zvenčí, on jediný měl tu odvahu zobrazit jej takového, jaký je ve svém nitru“.
Německý historik umění Erwin Panofsky (1892–1968) pak rovnou napíše, že Bosch byl extrémní moralista, že svými obrazy chtěl lidem otevřít oči, aby v zákoutích své mysli a duše objevili s pomocí fantazie to, co by jim za normálních okolností unikalo.