Hodnost mezi republikány se rovnala rozsudku smrti

Ve Španělském Maroku to v červenci 1936 vře. Několika generálům dochází trpělivost s levicovou vládou v Madridu a organizují proti ní povstání, které přeroste v občanskou válku. Zdaleka ne celá armáda se ale postaví na jejich stranu, část zachová loajalitu legitimně zvolené moci. Ta ji spojí s ozbrojenými milicemi, které v úvodu konfliktu sehrály hlavní roli…

V říjnu 1936 jsou k odvodu do republikánské armády zváni všichni španělští muži ve věku 20–45 let. Nedostanou kdovíjakou výstroj a výzbroj, těšit je ale může fakt, že jim nebude kručet v žaludku. Velení armády dbá na to, aby byly vojákům zachovány pravidelné příděly potravin.

Mezi republikány se velké oblibě těší barety.

Zbraně nad zlato

S výzbrojí je to bídné. Muži často používají zbraně, které jsou staré i 40 let. I když Společnost národů, předchůdce OSN, razí zásadu nevměšovat se do španělské občanské války (1936–1939), některé státy se jejími doporučeními neřídí.

Jde především o Sovětský svaz, jehož zbraně se brzy objevují v arzenálu republikánské armády. Kromě zbraní míří do Španělska zástupy dobrovolníků, kteří formují tzv. interbrigády. Takových odhodlaných bojovníků na republikánské straně válčí asi 35 000 ze 17 států. Na straně nepřítele – falangistů nebo též frankistů – je jich podstatně méně.

Výstroj ani výzbroj nemají bůhvíjakou, ale aspoň jim nekručí v žaludku.

Pod vlivem komisařů

S rychlým střídáním levicových vlád ve Španělsku postupně získávají na dominanci komunisté. Jejich ideologie se projeví i v republikánské armádě. Ta nově disponuje funkcí politických komisařů, kteří správným směrem zpracovávají vojáky.

Ne každému příslušníkovi republikánského vojska však vyhovuje vliv komunistů. Postupně eskalují vztahy i mezi bojovníky na jedné straně barikády. V roce 1937 se republikánské oddíly – stoupenci komunistů a jejich odpůrci – navzájem střílejí v Barceloně.

Střet si vyžádá až tisíce mrtvých (celkově občanská válka ve Španělsku podle nejstřízlivějších odhadů stála životy 500 000 osob).

S republikánskými důstojníky se nacionalisté nemažou.

Před popravčí četou

Masakrů především na civilním obyvatelstvu se dopouštějí obě znepřátelené strany konfliktu. Po porážce republikánů v roce 1939 se ale důstojnická hodnost v jejich armádě prakticky rovná rozsudku smrti. Vítězové je bez milosti staví před popravčí čety. Další zavírají do koncentračních táborů.