Pedagog Otakar Ševčík měl vždycky nos na talenty, a tak prosadí výjimečné přijetí Kubelíka na konzervatoř už v jeho 12 letech.
Když pak Jan Kubelík (1880–1940) v roce 1898 vystřihne na absolventském koncertě Paganiniho houslový koncert, začnou se na jeho vystoupení stát fronty.
„Ve středověku by ho za něco takového upálili jako čaroděje,“ píše hudební kritika poté, co si Kubelík podmaní i Vídeň.
Je mu jen něco přes 20 let, a už je považován za nejvýraznější osobnost své generace ve světovém měřítku.
Není divu, že brzy získá právo hrát na housle zvané Emperor nejslavnějšího houslaře všech dob, Antonia Stradivariho (1644–1737), které jsou dnes považovány za jeden z několika málo ideálních nástrojů historie.
Nesplněný sen
Kubelík se doma příliš neohřeje. Vystupuje po celém světě, jeho vánoční koncert na náměstí v americkém San Franciscu si přijde poslechnout 100 000 diváků.
Pořizuje si zámky v několika zemích, setkává se s panovníky, přijímá nejvyšší řády, ale před druhou světovou válkou se vrací domů.
Za okupace posiluje národní cítění deseti koncerty, během nichž zahraje 50 nejvýznamnějších skladeb historie na důkaz své fenomenální paměti i nestárnoucího umění.
Nedokáže jen jednu věc – nesplní se mu sen vychovat svého nástupce, ještě lepšího houslistu, než je on sám. Jeho syn Rafael Kubelík (1914–1996) sice housle ovládá skvěle, ale světové proslulosti dosáhne jako dirigent.
