„Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi,“ odříkává nahlas učenec, když jeho tělo začnou olizovat plameny. Modlitby zarputile opakuje, dokud může dýchat. Kvůli neobvykle postavené hranici se Jan Hus škvaří déle, než je u těchto poprav obvyklé. Muka skončí, až když vypustí duši.
„Dokažte, že mé články jsou bludné, a pak je odvolám,“ brání se český reformní kazatel Jan Hus (kolem r. 1370–1415). Legátům kostnického koncilu se nedaří Husa o jeho údajném provinění přesvědčit, ale současně vědí, že ho nemohou nechat jen tak jít. Dne 20. června 1415 odsoudí jeho spisy ke spálení a 6. července ráno vynesou stejný rozsudek i nad ním samým.
Ani když Husa vyvedou na louku před Kostnicí a řetězem ho připoutají ke sloupu, na němž má být zakrátko upálen, nedaří se jim z něj odvolání vymámit.
„V pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal,… dnes vesele chci umříti,“ odpoví smířeně Hus.
Srdce napíchnou
K připoutanému učenci začnou popravčí pokládat svazky dříví se slámou, ale oproti běžným hranicím jimi odsouzence zaskládají až po hlavu. To proto, aby jej tak rychle neomámil kouř, který stoupá z horní části hranice, a on trpěl v ohni co nejdéle. Podle svědectví Husova průvodce Petra z Mladoňovic (kolem r. 1390–1451) kazatel před svým koncem ještě nějakou dobu v plamenech zpívá modlitby.
Když shoří otepi, kati sežehlé tělo i s kůlem porazí na zem a „zvětšivše oheň ještě třetím vozíkem dříví, pálili je a obcházejíce kyji kosti roztloukali“. I Husovu hlavu rozdrtí na padrť a srdce napíchnou jako na rožeň a spálí na uhel.
Když je dokonáno, popel naloží do kárky a vysypou do řeky Rýna.
Facebook
Twitter
RSS