Ideálem japonské kultury je už od pradávna dosáhnout dokonalosti, a to za použití minimálního množství prvků. Postupně se tak rodí umění jedinečného aranžování květin, ke kterému stačí jen několik květů či větviček, přesto ale vyjadřuje dokonalý soulad mezi zemí, člověkem a nebem.
Kouzelně znějící název vysoce estetického umění ikebana můžeme neméně kouzelně přeložit jako „oživlé květiny“. Kořeny má pravděpodobně už v Číně a Koreji 6. a 7. století, odkud společně s buddhismem postupně proniká do Japonska.
Umění pro každého
Tam mniši při svých rituálech přinášejí na Buddhův oltář jako oběť květiny, zatím však bez promyšleného uspořádání. Od pokládání květin se časem uchýlí k jejich umisťování do váz a mís. Výsostné pozice mezi tradičním japonským uměním se však ikebana dočká až ve 14. století, během období Muromači (1336–1573). Od té doby začíná pozvolna ztrácet na svém náboženském významu a z chrámů se dostává i do příbytků prostého lidu. Vytvořit dokonalou květinovou kompozici ale není vůbec snadné. Šógunové a daimjóvé, vojenští vládci a šlechtici, tuto zodpovědnost raději svěřují umělcům zvaným doboshu, kteří ovládají speciální techniky a oplývají silným citem pro estetično.
Lahodný rituál
Jedním z nejvlivnějších je mnich Ikenobo Senkei, který s příchodem 15. století zakládá v kjótském chrámu Rokkakudo vlastní styl ikebany zvaný tatebana (vztyčené květy). Ten je založen na dokonalé symetrii a důležitém pravidle, že květiny musejí být 1,5krát vyšší než nádoba, ve které mají stát. Tento styl se brzy stane velice populárním a rychle se rozšíří do samurajských i aristokratických kruhů. V 16. století se ikebana stává součástí čajového obřadu čanoju, během kterého se v jednoduchém, ale esteticky velmi promyšleném prostředí připravuje a podává lahodný čaj. Milovníci čanoju ovšem ikebanu nepřevezmou beze změn – sváží ji přísnými pravidly, která je třeba dodržovat dodnes.
Není to jen tak
V první řadě by se vždy mělo pracovat s živými rostlinami, nikoli řezanými. Stonky květin se vždy seřezávají šikmo, konce větviček se zase roztloukávají kladívkem, aby si co nejdéle udržely svěžest. Počet rostlin je vždy lichý a jejich listy by se vzájemně neměly křížit. Každé aranžmá navíc musí vyjadřovat harmonii tří prvků – nebe, člověka a země. Skládá se proto ze tří výrazných linií, doplněných o další prvky. Měli bychom dbát také na to, aby výsledné aranžmá odráželo atmosféru aktuálního ročního období. Důležitou roli hraje výběr druhu a tvaru květiny, ale i stádia, ve kterém se květ právě nachází. Pravidla platí i pro výběr barev květů – bílá například patří převážně smutečním událostem, v některých situacích by proto mohla vést k faux pas.
Zavěsit, nebo usušit?
Za vůbec nejsložitější styl ikebany se v současnosti považuje rikka. Tato květinová aranžmá bývají i přes čtyři metry vysoká a jejich tvorba je proto svěřována jen těm nejzkušenějším mistrům, kteří zdobí chrámové oltáře. Setkat se můžeme například i s kakebanou, květinovou dekorací v závěsných nádobách, nebo oshibanou ze sušených květin.
Facebook
Twitter
RSS