Ideálem japonské kultury je už od pradávna dosáhnout dokonalosti, a to za použití minimálního množství prvků.
Postupně se tak rodí umění jedinečného aranžování květin, ke kterému stačí jen několik květů či větviček, přesto ale vyjadřuje dokonalý soulad mezi zemí, člověkem a nebem.
Kouzelně znějící název vysoce estetického umění ikebana můžeme neméně kouzelně přeložit jako „oživlé květiny“. Kořeny má pravděpodobně už v Číně a Koreji 6. a 7. století, odkud společně s buddhismem postupně proniká do Japonska.
![Ženy se k ikebaně dostanou až na konci 19. století.](http://epochalnisvet.cz/wp-content/uploads/2021/04/2-3.jpg)
Umění pro každého
Tam mniši při svých rituálech přinášejí na Buddhův oltář jako oběť květiny, zatím však bez promyšleného uspořádání. Od pokládání květin se časem uchýlí k jejich umisťování do váz a mís.
Výsostné pozice mezi tradičním japonským uměním se však ikebana dočká až ve 14. století, během období Muromači (1336–1573). Od té doby začíná pozvolna ztrácet na svém náboženském významu a z chrámů se dostává i do příbytků prostého lidu.
Vytvořit dokonalou květinovou kompozici ale není vůbec snadné. Šógunové a daimjóvé, vojenští vládci a šlechtici, tuto zodpovědnost raději svěřují umělcům zvaným doboshu, kteří ovládají speciální techniky a oplývají silným citem pro estetično.
![Naaranžovat takovou ozdobu není jen tak, musí se postupovat podle přísných pravidel.](http://epochalnisvet.cz/wp-content/uploads/2021/04/1-3-768x768.jpg)
Lahodný rituál
Jedním z nejvlivnějších je mnich Ikenobo Senkei, který s příchodem 15. století zakládá v kjótském chrámu Rokkakudo vlastní styl ikebany zvaný tatebana (vztyčené květy).
Ten je založen na dokonalé symetrii a důležitém pravidle, že květiny musejí být 1,5krát vyšší než nádoba, ve které mají stát. Tento styl se brzy stane velice populárním a rychle se rozšíří do samurajských i aristokratických kruhů.
V 16. století se ikebana stává součástí čajového obřadu čanoju, během kterého se v jednoduchém, ale esteticky velmi promyšleném prostředí připravuje a podává lahodný čaj.
Milovníci čanoju ovšem ikebanu nepřevezmou beze změn – sváží ji přísnými pravidly, která je třeba dodržovat dodnes.
Není to jen tak
V první řadě by se vždy mělo pracovat s živými rostlinami, nikoli řezanými. Stonky květin se vždy seřezávají šikmo, konce větviček se zase roztloukávají kladívkem, aby si co nejdéle udržely svěžest.
Počet rostlin je vždy lichý a jejich listy by se vzájemně neměly křížit. Každé aranžmá navíc musí vyjadřovat harmonii tří prvků – nebe, člověka a země. Skládá se proto ze tří výrazných linií, doplněných o další prvky.
Měli bychom dbát také na to, aby výsledné aranžmá odráželo atmosféru aktuálního ročního období. Důležitou roli hraje výběr druhu a tvaru květiny, ale i stádia, ve kterém se květ právě nachází.
Pravidla platí i pro výběr barev květů – bílá například patří převážně smutečním událostem, v některých situacích by proto mohla vést k faux pas.
![Práce s květinami podle Japonců odbourává stres a přináší odpočinek.](http://epochalnisvet.cz/wp-content/uploads/2021/04/3-3-768x512.jpg)
Zavěsit, nebo usušit?
Za vůbec nejsložitější styl ikebany se v současnosti považuje rikka. Tato květinová aranžmá bývají i přes čtyři metry vysoká a jejich tvorba je proto svěřována jen těm nejzkušenějším mistrům, kteří zdobí chrámové oltáře.
Setkat se můžeme například i s kakebanou, květinovou dekorací v závěsných nádobách, nebo oshibanou ze sušených květin.