Jak by se umíralo v černé díře?

Hvězda se začíná bortit do sebe pod vlastní vahou. Vytvoří útvar nepředstavitelně veliký, s galaktickou gravitací a nepopsatelnou hustotou, který dokáže deformovat i časoprostor. Černou díru. Co je uvnitř? Nejbolestivější smrt, kterou NASA poprvé simulovala…

Simulovaný horizont událostí černé díry se rozprostírá na vzdálenost asi 16 milionů mil (25 milionů kilometrů), což je téměř pětina vzdálenosti Země od Slunce.

I ty nejlepší teleskopy při pohledu na černé díry dohlédnou jen k hranici zvané horizont událostí, protože potřebují detekovat nějaké elektromagnetické záření (světlo). Za horizontem událostí už žádné světlo vidět není.

Vládne tu tak silná gravitace, že ani natolik lehké a extrémně rychlé částice, jako jsou fotony (částice světla), nemohou uniknout.

Jakmile by kamera překročila horizont událostí, došlo by k jejímu zničení za pouhých 12,8 sekundy. Odtud je to k singularitě už jen 128 tisíc kilometrů.

Díra jménem Sagittarius A*

V roce 1999 raketoplán Columbia vynesl na oběžnou dráhu Země 4 800 kg vážící rentgenovou observatoř Chandra za 1,5 miliardy dolarů.

Přinesla „mračna“ zajímavých poznatků, ale jeden z nejdůležitějších byl, že našla značně velký, silně zářící a kompaktní zdroj rádiového záření nacházející se v samém středu naší galaxie (Mléčná dráha).

Astronomové v roce 2018 zjistili, že je to obří černá díra a pojmenovali ji Sagittarius A*. Před dvěma lety pak byl uveřejněn snímek okolí této černé díry pořízený v rámci projektu Event Horizon Telescope.

Během cesty do černé díry se disk, fotonové prstence a noční obloha stále více deformují.

Sagittarius A* je asi 4milionkrát hmotnější než Slunce a navíc jako jedna z mála skoro za rohem, „jen“ 26 000 světelných let od Země (3,889 bilionu km). Zkuste si představit, že k ní letíte ve skafandru. Vidíte, jak se světlo snaží vymanit ze sevření.

Jenže tím, jak fotony ztrácejí energii, prodlužuje se vlnová délka světla, takže světlo přechází do červené a pak do infračervené, což už nevidíme. Dosáhnete na horizont událostí, a co je za ním, to fyzikové jen odvozují z rovnic, teorií a modelů.

Zářící struktury jsou fotonové prstence, které se vytvářejí blíže k černé díře ze světla, které kolem ní jednou nebo vícekrát oběhlo.

A právě jednu takovou simulaci americká vesmírná agentura NASA vytvořila. Ukázala, jak by takový pád do 4,3milionkrát hmotnější černé díry než je naše Slunce vypadal.

Použila k tomu superpočítač Discovery, který generoval 10 terabajtů dat videa pět dní, běžnému notebooku by to trvalo více než 10 let.

Jak by se člověk blížil rychlosti světla, záře z akrečního disku a hvězd by byla jasnější a více bílá.

Špagetizace

Kdybyste opravdu byli na cestě do černé díry, zahynuli byste jednou z nebolestivějších smrtí ve vesmíru.

Působením gravitačních sil byste se natahovali – astronomové to nazývají špagetizací a dochází k ní proto, že gravitační síla na konci objektu blíže k černé díře je mnohem silnější než na druhém konci.