V pondělí 2. prosince 1805 zazněly nedaleko Slavkova u Brna první výstřely bitvy, která se navždy zapsala do dějin, jako jedna z nejúchvatnějších ukázek vojenské strategie a Napoleonova génia – tzv.

Bitvy tří císařů.

V průběhu roku 1803 Napoleona Bonaparte (1769–1821) znechucovala neochota Britů dodržet podmínky amienského míru, který mezi sebou tyto velmoci uzavřely v roce 1802 a jehož součástí byl i požadavek, aby Angličané opustili středomořskou Maltu, což nebyli ochotni udělat.

Opět tak nastalo napjaté období a pomalu se schylovalo k další válce.

Invaze neklapne

Napoleon začal shromažďovat obrovskou armádu na severovýchodě Francie s cílem podniknout invazi do Velké Británie.

Brzy ovšem pochopil, že naděje na úspěšné vylodění je díky námořní převaze Angličanů malá, a když se následně dozvěděl o vzniku třetí koalice Velké Británie, Rakouska, Švédska a Ruska, rozhodl se své plány změnit a otočil armádu směrem na východ – do evropského vnitrozemí.

Jeho novým cílem bylo zabránit spojení rakouské a ruské armády. Napoleonova vojska svým rychlým pochodem překvapila I. rakouskou armádu podmaršálka Karl Mack von Lieberich (1752–1828), která byla obklíčena dříve, než stihla vyhodnotit celou situaci.

60 000 rakouských vojáků bylo toho dne zajato či dezertovalo, aniž by sáhlo po zbrani.

Konec ústupu

Ruská armáda pod velením Michaila Illarionoviče Kutuzova (1747–1813) musela pod tíhou událostí zahájit ústup směrem k Vídni. Francouzské vojsko opět šláplo do kroku a 13. listopadu hlavní město Rakouska obsadilo.

Koncem listopadu se Rusové spolu se zbytky rakouské armády po několika přestřelkách s nepřítelem stočili směrem na Moravu, kde se úspěšně spojili s II. ruskou armádou.

Zde byli přítomni oba spojenečtí panovníci – tedy ruský car Alexandr I. (1777–1825) a rakouský císař František I. (1768–1835). Zatímco se armády koalice opevňovaly poblíž Olomouce, Napoleonův hlavní voj byl tou dobou v Brně.

Hodil psovi kost

Obě armády nehodlaly se střetem otálet. Zejména Napoleon ne, protože věděl o rychlém postupu koaličních posil, a navíc se obával vstupu váhajícího Pruska do války.

Proto na bitevním poli opustil mnohem výhodnější pozici na Prateckých výšinách a přenechal ji nepříteli, který se návnady okamžitě chytil. Francouzský vojevůdce měl však celou strategii dokonale promyšlenou.

S ohledem na terén očekával útok na své pravé křídlo, které však nezesílil, nýbrž oslabil a nashromážděné rezervy umístil do středu armády, kde měly sloužit jako záloha pro protiútok.

Na pravém křídle Francouzi zanechali pouze jednu pěší a jednu jezdeckou divizi s tím, že bude křídlo průběžně posilováno III. sborem generála Davouta (1770–1823). Přibližná síla obou armád hrála do karet spíše koalici.

Zatímco Napoleon měl k dispozici asi 75 000 mužů a 150 děl, armáda koalice čítala asi 90 000 mužů a 300 děl.

První mrtví

Na začátku bitvy byla francouzská vojska za Zlatým potokem kryta hustou mlhou. To Napoleon měl o nepříteli dokonalý přehled, protože stál na vrcholu kopce Žuráň, a měl tak celé bitevní pole jako na dlani.

Když 2. prosince 1805 okolo sedmé hodiny ranní vyrazilo vstříc nepříteli pět koaličních kolon, začala se psát historie bitvy u Slavkova (Austerlitz) jedné z nejslavnějších bitev dějin. Než se rusko-rakouská vojska dostala až k nepříteli, musela urazit několikakilometrovou vzdálenost otevřeným prostranstvím, což uvítalo francouzské dělostřelectvo u sokolnického zámku, které si od nekryté pěchoty vybralo krutou daň.

I přes tyto ztráty muselo francouzské pravé křídlo čelit značné přesile (asi 12 000 Francouzů na 40 000 koaličních vojáků).

Mlha hraje pro Francii

Zatímco pravé křídlo bylo zabráno do bitvy, Napoleon přesunul IV. Soultův sbor směrem k oslabenému nepřátelskému středu na Prateckých výšinách.

Když se tento francouzský úderný tým vynořil z mlhy kousek před nepřítelem, byli koaliční vojáci překvapeni natolik, že jen stěží dokázali zorganizovat obranu.

Útočící Francouzi bez větších problémů drtili vše, co se jim dostalo do cesty, včetně elitní carské gardy.

Severní úsek fronty se nesl ve znamení dalšího koaličního neúspěchu, když byla rakousko-ruská vojska při pokusu o vedlejší útok odražena kartáčovou palbou z francouzských děl.

Když potom slavný Napoleonův tah do nepřátelského boku zvaný „lví skok“ definitivně zpečetil obsazení Starých Vinohrad a Prateckého kopce Francouzi, byla bitva prakticky rozhodnutá.

Velké finále…

Veškeré pokusy Rusů a Rakušanů získat ztracené pozice zpět se setkaly s neúspěchem, a Napoleon se tak mohl soustředit na poslední fázi bitvy. Nechal svou armádu zaútočit na jih s cílem odříznout aktivní jednotky u Sokolnic a Telnic.

Ty se sice snažily vlnu modrých uniforem alespoň zpomalit, ale beznadějnost situace je nakonec donutila k bezhlavému útěku přes zamrzlé rybníky směrem na Hodonín. Zde vznikla nepravdivá legenda o tisících utopených těl, kterou Francouzi s chutí šířili světem, nezakládala se však na pravdě a smrt v chladných vodách toho dne našlo jen několik vojáků.

Co se stalo po bitvě?

Již dva dny po bitvě byla Františkem I. podepsána mírová smlouva s Francouzi. Právě Rakušané utrpěli slavkovskou porážkou nejvíce, protože přišli o velkou část území a byli nuceni platit značné finanční reparace.

Francouzský císař se naopak těšil své největší slávě a jeho velmoc od té chvíle vévodila celé Evropě. Tento stav platil až do roku 1812, kdy Napoleon podnikl tažení do Ruska, které skončilo praktickým vyhlazením jeho slavné Grande Armée.

Tajemství skrytá pod zemí

Je tomu už přes 200 let, co se bitva odehrála. Ale pořád lze na bojišti nalézt stopy po této krvavé události, jak dokazují stále nové a nové nálezy hledačů s detektory kovů.

Řeč je zejména o kulkách, kterými je bojiště doslova poseto. Na většině z nich jsou dodnes jasně patrné rýhy, které měly zhoršit utrpěné zranění po zásahu.

Dalšími rozšířenými suvenýry ze slavkovského bojiště jsou knoflíky od uniforem padlých vojáků či dobové mince.

Ale lze najít i vzácnější předměty, jako například pečetidla nebo dokonce legendární ruský poklad, který tu byl dle tvrzení jednoho ruského vojáka zakopán den před bitvou.

Je ovšem nutné myslet na to, že nálezy ze slavkovského bojiště patří podle zákona Historickému muzeu ve Slavkově.