Ve starověku patřila řecká civilizace k těm nejvyspělejším. Položila nejen základy vzdělanosti, ze které lidstvo čerpá dodnes, ale přinesla světu třeba i divadlo nebo olympijské hry.

Mnoho jejích filozofů a vědců také nahlíželo na svět takovým způsobem, jaký do té doby neměl obdoby.

Historie starověkého Řecka se začala psát ve 2. tisíciletí př. n. l., a to příchodem řeckých kmenů do egejské oblasti, a skončila někdy mezi 4. a 6. stoletím n. l., nadvládou římské říše a zformováním říše byzantské.

Klasická řecká společnost se pak utvářela mezi 8. a 1. stol. př. n. l, tedy od dob Homéra a kolonizace Středomoří a Černomoří až po helénistické období, kdy řecký svět sjednotili Filip Makedonský a Alexandr Veliký (356–323 př. n. l.).

Po ztrátě samostatnosti a pod římskou nadvládou se řecká kultura a vzdělanost ovšem rozvíjet nepřestaly.

Neobvykle vyspělá kultura

Staří Řekové pozdvihli svou kulturu v mnoha oborech – ve výtvarném umění, architektuře i divadle, ale i vědě, rétorice a politice. Řecko se také stalo kolébkou demokracie.

A ač se to na první pohled nezdá, mělo velký vliv na formování křesťanství i arabsko-muslimského světa. Později se k němu vracely směry jako renesance a klasicismus.

1. MĚSTSKÉ STÁTY

Řecký svět se soustředil hlavně do městských států a jejich kolonií, přičemž ty neležely jen na území dnešního Řecka, ale i v dalších oblastech Středomoří. Jejich prvopočátek přitom spadá do dob Homérových, kdy se formovaly tzv. obce (polis).

Nejdříve se jednalo o jakási zemědělská sídliště, později se v nich ale začala rozvíjet i řemesla a obchod. Co se týče vnitřních záležitostí, ty již v té době upravovaly vlastní zákony.

Sparta – nejmocnější stát Řecka

Sparta se vyznačovala přísnou vojenskou organizací a také v mnoha válečných střetnutích sehrála roli doslova klíčovou (představovala největší vojenskou moc celého Řecka). Její strategie přitom vycházela zejména z bránění. V roce 480 př. n. l.

pak věhlas Sparty ještě zvýšil legendární střet řeckých vojáků, vedených králem Leonidem I., s ohromnou perskou přesilou v bitvě u Thermopyl.

Disciplína už od dětství

Muži byli ve Spartě vychováváni velmi přísně. Již v 7 letech přebíral jejich výchovu do svých rukou stát a chlapci museli být zcela poslušní. Nekompromisní výcvik spočíval v příjmu jen nezbytně nutné stravy, sporém oděvu a fyzickém cvičení.

Trénoval se především běh, skok, vrh diskem či oštěpem a samozřejmě zápas. Krémě toho se velká pozornost věnovala i výuce psaní a čtení, zpěvu a hudbě. Děti také musely nazpaměť znát spartské zákony.

Athény – kolébka demokracie

Velkého vzestupu dosáhly třeba díky aristokratu Solonovi, který kupříkladu v roce 597 př. n. l. zbavil otroctví ty, kteří do něj upadli kvůli dluhům, a svobodné občany pak podle jejich majetku rozdělil do tříd. Také jim podle toho odstupňoval jejich práva.

Posílila se také moc lidového shromáždění. Do něj ovšem mohli vstoupit pouze ti svobodní muži, kteří dosáhli věku 20 let a jejichž oba rodiče pocházeli z Athén. Poté muži nastupovali na dvouletou vojenskou službu.

Na rozdíl od dnešní demokracie ale ženám, otrokům či přistěhovalcům nebylo přiděleno právo žádné.

Periklovy Athény

Na pomyslný vrchol se pak Athény dostaly za vlády úspěšného politika Perikla (500–429 př. n. l.). Ten se významně postaral o zvelebení města, zejména pak Akropole (od nejstarších dob zde stál hrad s hlavním chrámem, tzv. Parthenonem).

Akropole se tak stala centrem antické filozofie a kultury. Dalším velkým Periklovým počinem bylo umožnění neomezeného přístupu lidu k výkonu vlády, správy a soudnictví.

Delfy – město věšteb

Za nejslavnější delfskou éru lze považovat období od 8. do 6. stol. př. n. l. (doba velké řecké kolonizace). Tehdy zde byla proslulá věštírna a mnozí Řekové do ní putovali kvůli proslulé moudrosti věštkyně Pýthii.

Ve městě se ovšem nejen věštilo, ale také se zde vystavovaly dary Bohům a stavěly okázalé sochy a chrámy.

Korint – obchod a prostitutky

Město podle legend založil samotný bůh Slunce Helios a bylo hlavním centrem řeckého obchodu a vzdělanosti (třeba až do poloviny 6. stol. př. n. l.

bylo předním vývozcem typické keramiky s černými postavami, putovala do téměř všech obcí starověkého řeckého světa).

Tento stát měl navíc i vlastní měnu a vznikl zde také chrám zasvěcený bohyni lásky Afroditě, ve kterém žilo více než tisíc chrámových kněžek (prostitutek).

Théby – město sedmi bran

Théby patřily k nejmocnějším městským státům ještě před Athénami a Spartou. Podle řecké mytologie se zde narodil slavný Herakles. Spisovatel Homér je pak nazýval městem sedmi bran, jelikož patřily mezi první řecká sídla opatřená hradbami.

Archeologové zde našli také šachtové hroby z mykénských dob, ve kterých ležely zbraně, slonovina a tabulky s nápisy.

2. ŘECKÉ VYNÁLEZY

Řekové byli velmi vynalézaví a světu přinesli několik převratných objevů.

Třeba jedním z největších mechanických géniů byl Archimedes (287–212 př. n. l.), který je považován za jednoho z nejvýznamnějších vědců klasického starověku a za jednoho z největších matematiků vůbec.

Řecký oheň

Vynálezce: neznámý

Jednalo se o tekutou zápalnou směs, která ovšem hořela i ve vodě, takže se proti nepřátelům používala hlavně při námořních bitvách. Jak fungovala? Na palubě lodi se nad ohništěm zahříval kotel se zápalnou směsí.

Z něj se pak pod tlakem odváděly výpary na oplechovanou příď, kde se zapálily. Výsledkem byl výšleh plamene. Složení zápalné směsi ovšem dodnes zůstává záhadou, nikomu se ho nepodařilo objasnit. Zůstala pouhá informace, že se dala uhasit octem, pískem nebo močí.

Archimedův šroub

Vynálezce: Archimedes

Archimedes podobné zařízení viděl při svých cestách po Egyptě a ihned se rozhodl jej ještě vylepšit. Jde o trubku ve šroubovici navinutou kolem šikmo uložené hřídele. Uvnitř dřevěného válce se pak otáčí spirála, díky níž voda stoupá vzhůru.

Celý mechanismus se ovládá pomocí ruční kliky. Tento vynález velmi usnadnil čerpání vody a setkat se s ním můžeme dodnes.

Budík

Vynálezci: Ktesibios a Platon

Budík vynalezl starořecký inženýr Ktesibios, ovšem nikoliv takový, jaký známe dnes. Tehdy šlo o jakési vodní hodiny, které byly sestrojené tak, že sledovaly čas a zároveň v určitou dobu pouštěly kapky vody na gong.

Vynález později zdokonalil slavný filozof Platon, a to proto, že byl nešťastný z toho, že jeho studenti chodí na přednášky pozdě. Jeho hodiny pak fungovaly na bázi postupně se naplňujících nádob. Poslední pak při naplnění vodou vydávala podobný zvuk jako čajová konvice.

Sprcha

Vynálezce: neznámý

Řekové byli první, kdo ke sprchování používal vodu s potrubím. Měli také speciální umyvadla na mytí vlasů či chodidel.

Mytí teplou vodou však považovali za plýtvání (třeba Platon povoloval teplé sprchování pouze nemocným a starým lidem).

Později, v době vrcholu řecké civilizace, ale vany a bazénky s teplou vodou měla snad většina domů.

Olympiáda

První konání her: 776 př. n. l.

Řekové dali naší civilizaci i olympijské hry, věnované bohu Diovi. Konaly se od 8. stol. př. l. do přelomu 4. a 5. stol. n. l., a to každé čtyři roky v Olympii.

Podle dostupných informací měly velký význam především proto, že upevňovaly národní jednotu (Řekové byli tehdy rozděleni na velké množství kmenů). Od 4. stol. př. n. l. pak na hrách stále častěji závodili „profesionálové“, vycvičení jen v jedné disciplíně.

Později začali soutěžit i závodníci neřeckého původu, třeba z Egypta, Malé Asie nebo Sýrie. Během konání her platil přísný zákaz válčení a na půdu Olympie nesměl vstoupit voják se zbraní v ruce.

Divadlo

Divadlo hrálo v řeckém životě nesmírně významnou roli. Vznikaly tragédie i komedie a ty se hrály v dokonale vybudovaných amfiteátrech. Nejvíce se divadlo rozvíjelo v kulturních Athénách.

Drama bylo ve starověkém Řecku součástí náboženských slavností, zejména athénských Velkých Dionýsii (pravděpodobně na počátku 5. stol. př. n. l.).

Hlavními autory tragédií byli Aischylos, Sofokles nebo Euripides, na komedie se specializovali Aristofanes nebo Menandros.

3. NEJVĚTŠÍ MYSLITELÉ

Antická filozofie se rozvíjela zhruba od 6. stol. př. n. l. do konce starověku. Myslitelé, kteří se v té době narodili, jsou přitom považováni za zakladatele západního vědeckého myšlení a chápání světa ovlivnili i v pozdějších dobách.

Největší filozofové přišli s novým způsobem uvažování a názory na původ světa, člověka jako takového i společnost obecně.

Filozofie měla velký význam i z hlediska jiných oborů, vždyť se z ní později vyčlenily například astronomie, matematika, geometrie nebo řada dalších věd.

Sokrates

469–399 př. n. l.

Sokrates byl uznávaným filozofem, který se soustředil především na kladení otázek, rozvíjení debaty a utváření myšlenek prostřednictvím rozhovorů (tuto metodu dodnes pedagogové používají k tomu, aby u studentů vzbudili kritické myšlení).

Na rozdíl od svých předchůdců, kteří pátrali po původu a příčinách světa, se Sokratův zájem soustředil na záležitosti člověka a společnosti.

Otráven bolehlavem

Filozof byl obviňován, že během peloponéské války (431–404 př. n. l.) přivedla jeho filozofie Athény k porážce, a athénský lidový soud ho navíc vyšetřoval pro podezření z bezbožnosti a z toho, že kazí athénskou mládež.

Nakonec jej pak odsoudil k trestu smrti, který spočíval ve vypití číše bolehlavu. Po tomto mysliteli bohužel nezůstaly žádné spisy.

Platon

427–347 př. n. l.

Sokratův student, učitel Aristotela a vynikající učitel obecně. Tak by se dal popsat velký filozof Platon. Založil první vyšší vzdělávací institut v tehdejším západním světě a své jméno propůjčil myšlence platonické lásky.

Přesto po tomto velkém muži nezbylo mnoho dochovaných textů. Jenže ze zcela konkrétního důvodu – Platon měl na filozofii vlastní názor:

„Filozofii nelze sepsat jako systém, ani ji učit, musí se dobývat vlastním myšlenkovým úsilím.“ Jedinou výjimku představuje dochovaný soubor jeho Listů.

Aristoteles

384–322 př. n. l.

Aristoteles se zaobíral mnoha oblastmi. V centru jeho zájmu byly nejen Země, ale i příroda, jazyk, společnost nebo politika.

Při svém pozorování pak předpokládal, že Země představuje kouli uprostřed vesmíru, přičemž sám kosmos má kulový tvar a skládá se z mnoha kulových sfér, po kterých se pohybují nebeská tělesa.

Co se týče sledování živočichů, popisoval jejich anatomii a všímal si jejich vzájemné podobnosti. V jistém smyslu je také považován za zakladatele hydrologie, oceánologie a meteorologie.

Hippokrates

460–370 př. n. l.

„Otcem medicíny“ je nazýván právem. Byl totiž jedním z prvních, kdo sledoval, jak na lidské tělo působí nemoc. Jeho metoda spočívala v zaznamenávání příznaků nemocí a vyvíjení metod prevence a následné léčby. V roce 430 př. n. l.

pak potlačil v Athénách mor a bylo mu přiznáno čestné občanství města. Napsal také sbírku lékařských textů zvanou Corpus Hippocraticum, která primitivní léčitelskou magii nahradila exaktní vědou.

Hippokrates se zaměřoval i na zkoumání psychických chorob a byl to právě on, kdo oddělil medicínu od náboženství.

Pythagoras

† 495 př. n. l.

Pythagoras neboli „otec čísel“ proslul tzv. Pythagorovou větou, která definuje délku třetí strany pravoúhlého trojúhelníku. Kromě čísel pro něj ale důležité byly také duše a tělo.

Tvrdil, že duše je nesmrtelná a po smrti přechází do jiných tvorů (jako při reinkarnaci). Jako první člověk přišel také s myšlenkou, že Země je kulatá. Z jeho díla se bohužel nezachovalo nic.

Mnoho prací je sice známo pod jeho jménem, vytvořili je ale jeho věrní následovníci.