Na jaře roku 480 př. n. l. zahájil perský král Xerxes I. jednu z nejrozsáhlejších vojenských operací starověku.
Jejím cílem bylo potrestat Athéňany a Sparťany za jejich vzdor vůči moci Perské říše, jako bylo například pobití perských vyslanců či bitva u Marathonu v roce 490 př. n. l.
U Hellespontu vykonal Xerxes I. přehlídku spojenou s počítáním oddílů. Herodotos se zmiňuje, že celá perská armáda včetně posádek lodí, vozatajů a jízdy čítala 5283 200 mužů, z čehož bylo 2 641 610 vojáků.
Tento počet je zcela jistě přehnaný, takže ke slovu přicházejí domněnky a odhady. Ty se pohybují zpravidla mezi 100 000 až 200 000 vojáky perského velkokrále.
Jak bránit řecké vnitrozemí?
Thermopyly představovaly tradiční místo, využívané k blokování armád, které se pokoušely o invazi do řeckého vnitrozemí. Přes okolní horské masivy sice vedly úzké pastevecké stezky, ale ty se nehodily pro přechod velkých skupin a jejich zásobování.
Na jediné použitelné cestě, která se vinula okolo pobřeží, proto existovala stará zeď, postavená kmenem Fóků, aby omezovala průchod soutěskou. Právě tu se spojenecké řecké vojsko rozhodlo opravit a obsadit.
Hrdí potomci boha Herakla
Jen těžko si lze představit vhodnější místo k obraně. Thermopylský průsmyk byl tak úzký, že na obou koncích, jimž se říkalo Východní a Západní brána, byla cesta široká jen na průjezd jednoho vozu.
Samo místo navíc působilo podmanivě – název Thermopyly je odvozený z pojmenování horkých pramenů, z nichž stále stoupá pára, a doslova znamená „Horké brány“.
Snad bylo vybráno i proto, že je úzce spojeno s životem a smrtí legendárního Herakla, za jehož přímé potomky se spartští králové považovali.
Sparťané na to nebyli sami
K průsmyku dorazilo 300 spartských válečníků v čele s legendárním králem Leonidem.
S nimi přišlo 900 heilótů („svobodnější“ druh otroků), kteří byli jako Leonidova osobní garda ihned po ruce, zatímco svolávání spartské armády z vesnic okolo města vždy zabralo celé týdny.
Sparťané tedy na obranu soutěsky nebyli sami, jak se dodnes traduje. V průsmyku už navíc čekalo dalších 6000 bojovníků z ostatních řeckých států.
Přesila nebyla nic platná
Po příchodu na místo střetnutí Médům pochopitelně neuniklo, že průsmyk představuje vynikající obranný val, přesto se pokusili o útok. Čekala je hradba bronzových štítů, přileb a kopí. Jakkoli ohromnou početní převahu měli, v úzkém průsmyku jim nebyla nic platná.
Perské síly byly pouze lehce oděné, s krátkými kopími a proutěnými štíty, uvyklé na rychlé manévrování. Tady se musely přetlačovat s urputnou, těžce obrněnou formací.
Smrtící kleště se uzavírají
Bitvu nakonec rozhodla zrada jistého Efialta z Málidy, který Peršanům prozradil existenci tajné stezky přes pohoří Kallidromos nad Thermopylami.
Po ní vojáci v čele s velitelem Hydarnem přešli a zahnali na útěk oddíl Fóků, určený k její obraně, a mířili k opačnému konci průsmyku. Smrtící kleště se měly brzy uzavřít. Řekové věděli, že je čeká smrt.
Poslední marný odpor
V konečném boji proti perským uchvatitelům ukázali Sparťané a ostatní řečtí bojovníci největší možnou sílu, dovedenou až k zuřivosti. Většina obránců už v tu chvíli měla zlomené kopí a zabíjela Peršany mečem. Pak ustoupili do úžin průsmyku, obešli hradbu a obsadili pahorek.
Na tomto místě se bránili noži, pokud je ještě měli. Nakonec jen holýma rukama a zuby.
O kom se mluví v písních
V soutěsce padli všichni Leonidovi bojovníci i on sám. Prodali své životy za cenu zhruba 20 000 Peršanů, včetně dvou Xerxových bratrů.
Zatímco ovšem pro Spartu znamenala ztráta 300 válečníků úbytek 4 % její vojenské síly, Thespijci přišli o celou generaci mladých mužů.
Hrdinná porážka se stala předmětem velkolepých vyprávění – jenže spartští pěvci nějak opomínali zmiňovat své bratry z jiných řeckých měst.
