Od dětství se rád toulá českou krajinou a maluje, co vidí. Po absolvování smíchovského gymnázia je Jaroslav Panuška roku 1889 přijat na pražskou Akademii výtvarných umění (AVU).
U profesora Maxmiliána Pirnera (1854–1924) se věnuje figurální malbě. Napřesrok ale studium přeruší. Vydá se do Bosny, kde jeho otec kartograf dostal zakázku. Pěšky putuje dva měsíce, cestou se živí malováním portrétů.
Po návratu do Prahy se opět přihlásí na AVU, tentokrát však do skupiny uznávaného krajináře Julia Mařáka (1832–1899). Kromě malování Panuška (1872–1958) také rád sportuje. Často plave ve Vltavě v Podolí, chodí cvičit do Sokola, výborně šermuje.
Maluje zříceniny i pravěk
Již na AVU Panuška začal na svých obrazech ztvárňovat fantaskní a strašidelná témata. Jeho upíři, umrlci, ďáblové nebo čarodějnice vyvolají ve společnosti velký ohlas. Časem – ovlivněn romantismem – ale stále více maluje zříceniny hradů a zámků.
Také zachycuje výjevy z pravěku, protože je nadšeným archeologem-amatérem. Ovšem nakonec v něm převáží krajinář. Kdy přesně pro sebe „objevuje“ Vysočinu, zůstává nejasné. Každopádně od roku 1915 pravidelně jezdí do Lipnice nad Sázavou, kde si pronajímá ateliér.
A právě do tohoto ráje Panuška roku 1921 „unese“ svého přítele Jaroslava Haška (1883 –1923), který nemá v Praze na růžích zrovna ustláno.
Město mu nesvědčí
Hašek od roku 1921 píše Švejka. Román vychází na pokračování v sešitovém vydání. Prodává se vcelku dobře, nicméně autorovu bídnou finanční situaci to nijak nezlepší.
Hašek současně řeší problémy soukromého rázu, stále víc pije a časem přestává úplně psát. Jeho kamarádi se radí, co s tím. Jak líčí současný publicista Josef Veselý, Panuška navrhne, že ho odveze „do své oblíbené Lipnice, aby zde mohl nerušeně psát a nerozptyloval se velkoměstem“. Koncem srpna 1921 tam společně skutečně dorazí.
Panuška mu předplatí ubytování a stravu za slib, že bude pokračovat ve Švejkovi. Hašek už v Lipnici zůstane. Slavný román však dokončit nestihne, protože v lednu 1923 umírá.
Facebook
Twitter
RSS