Píše se rok 1922, když britský archeolog Howard Carter dostane jasné ultimátum: „Financuji poslední výkop milý Cartere, pak jedete domů,“ sdělí mu lord Carnarvon. Zapálený vědec to ale nevzdá a ve vykopávkách pokračuje dál.

V poslední možné chvíli se na něj přece jen usměje štěstí. Počátkem listopadu objeví poblíž své chaty v egyptském Údolí králů malou dutinu…

 

Nečekaný nález

Do druhého dne kopáči odkryjí dvanáct kamenných schodů vedoucích k zapečetěným dveřím. Carter do nich sám kladivem a majzlíkem vyseká otvor, skrz nějž zpozoruje zasypanou chodbu. „Konečně učiněn skvělý objev;

nalezen nádherný hrob s neporušenými pečetěmi; do vašeho příjezdu znovu zasypán; blahopřeji,“ telegrafuje nadšený archeolog svému zaměstnavateli.

Teprve po příjezdu lorda Carnarvona nahlédne Carter proraženou dírou za druhé zapečetěné dveře, nalezené po vyklizení chodby, za nimiž spatří více než 700 vzácných předmětů. Jeho nález vyvolá ohromnou senzaci.

„Při zprávě o objevu Tutanchamonovy hrobky všichni civilizovaní lidé na celém světě ustrnuli v rozechvělém očekávání,“ vzpomíná Wallis Budge, působící jako ředitel egyptského oddělení Britského muzea v Londýně.

16. února 1923 pak Carter pronikne do místnosti, v níž je uloženo mumifikované tělo faraona Tutanchamona. Objeví tak jednu z nejslavnějších hrobek všech dob!

Osud nebo pouhá náhoda?

Celá Káhira se noří do tmy. V noci 5. dubna 1923, v jednu hodinu padesát minut z neznámého důvodu vypadne ve městě proud. Po pár minutách se bez zásahu techniků vše zase samo od sebe rozsvítí.

Tehdy ve svém pokoji v káhirském hotelu Continental-Savoy naposledy vydechne lord Carnarvon! Zemře i jeho milovaná fenka foxteriéra Susan a v následujících letech i řada dalších lidí, co měli co do činění s Tutanchamonovou hrobkou.

Stanou se snad oběťmi dávné faraonovy kletby? „Staří Egypťané považovali zneuctění místa posledního odpočinku za strašný zločin,“ připomíná německý spisovatel Philipp Vandengerg.

Howard Carter ale kupříkladu skoná přirozenou smrtí až ve svých šestašedesáti letech!