Ač se narodí někdy kolem roku 1440, jméno Juanita dostává až v roce 1995. Právě tehdy ji totiž časopis Time vybere mezi deset nejvýznamnějších objevů.
Dnes se s ní lze setkat v peruánském městě Arequipa, v Muzeu andských svatyní, kde obývá speciální box, udržující její tělo při teplotě -19°C.
Mezi lety 1450 až 1480 se incká dívka v doprovodu kněží vydá k peruánské sopce Ampato (6288 m). Má 12 až 15 let, je zdravá, krásná a nevinná, zkrátka to nejlepší, co lidé při rituální oběti Capacocha mohou bohu Slunce poslat. Poslední měsíce žije v přepychu.
Oblékána do nejjemnějších látek, ozdobena vybranými šperky, dostává to nejlepší jídlo, alkohol a ke žvýkání listy koky obsahující kokain. Po dlouhé a namáhavé cestě na vrchol sopky je jí podána omamná směs drog, které jí umožní komunikovat s bohy, ale také mírní bolest, strach i riziko, že by se mohla bránit.
Když je vše připraveno, dostane ránu do hlavy. Úder tupým předmětem rozdrtí pravou zadní část lebky a způsobí masívní krvácení do mozku. Smrt nastává téměř okamžitě.
Poté je uložena s dalšími dary do obětního hrobu, kde ji mráz dokonale zakonzervuje na dalších 500 let.
Slunce jako nepřítel
Nová kapitola dívčina osudu začíná v roce 1995, kdy sopečný popel z blízkého kráteru Sabancaya (5976 m) způsobí rychlé tání ledovce na vrcholu.
To vede k odkrytí dávného obětiště, k němuž se po upozornění horolezců vydá americký antropolog Johan Reinhard (*1943) a peruánský horský průvodce Miguel Zárate.
Ve svahu objeví rozsypané předměty, které vypadly z obětiště. Sošky, zbytky jídla a také balík, který se ukazuje být dokonale zachovaným dívčím tělem. Reinhard si uvědomuje, že je sice zmrazené, přesto je třeba jednat rychle. Slunce už se na něm totiž začíná podepisovat.
Hlava taje a tkáň na obličeji je nevratně poškozena poté, co tělo padalo po svahu téměř 200 metrů. „Kdybychom ji našli o pár týdnů později, už bychom neměli co zachraňovat,” konstatuje.
Takto si může přičíst jeden z nejvýznamnějších objevů týkající se předkolumbovských Inků.
Dostane vlastní ledničku
Ač se o ní mluví jako o mumii, technicky vzato mumií není. Nikdy totiž nebyla mumifikována, tělo je neporušené a vypadá přesně jako ve chvíli smrti. Kůže, tkáně, žíly, vnitřní orgány, vše je dokonale zakonzervováno.
Dokonce i krev a obsah žaludku, který prozradí, že posledním jídlem byla zeleninová směs, na které si pochutnala asi šest hodin před smrtí.
Velmi zajímavé jsou také informace, které přinese genetický výzkum. Odhalí totiž Juanitiny příbuzné mezi starověkými rasami obývajícími oblast Koreje a Tchajwanu, což potvrdí teorii o tichomořských kořenech jihoamerických paleoindiánů.
Navíc objeví jedinečnou sekvenci genů, která nebyla nalezena v žádné databázi mitochondriálních DNA.
Ač se další roky podaří najít několik mnohem lépe zachovalých ledových mumií, zůstává Juanita výjimečná. Je totiž první, která potvrdí inckou praxi obětování mladých dívek.