Japonští sebevražední piloti zůstávají kontroverzní kapitolou druhé světové války. Stále kolem nich koluje spousta mýtů, a také se během let mění způsob jejich zobrazování.
S japonskou armádou to jde na podzim 1944 z kopce a generálové zoufale hledají způsob, jak zastavit Američany jdoucí od vítězství k vítězství. Nápad, který se uchytí, jsou Tokkotai, jednotky zvláštního útoku, což je eufemismus pro sebevražedné jednotky. Z nich patří k nejznámějším sebevražední piloti známí jako kamikaze.
Nástup mají impozantní. Během prvních vzletů 25. a 26. října 1944 se 55 pilotům kamikaze podaří v bitvě u Leyte potopit 5 lodí a dalších 23 těžce poškodit. Jenže prvotní úspěch už nikdy nezopakují. Ze 3000 pilotů se podaří vzlétnout sotva 2000 a z nich podle statistik zasáhne cíl pouhých 15 procent. Potopit se jim podaří sotva 75 lodí.
Tváří v tvář smrti
Opravdu jsou kamikaze fanatiky hrnoucími se bez váhání a pochybností zemřít pro svého císaře? Dopisy a deníky mnoha z nich dokazují, že rozhodně po smrti netouží. Milují život, své rodiny, touží po lásce, uvědomují si však, že nic nezmohou a nezbývá jim než se s nadcházející smrtí smířit.
„Omlouvám se, že nejsem nejlepší syn, ale zemřu s úsměvem na tváři a budu vás čekat na druhé straně,“ píše jeden z nich rodičům. Další prosí snoubenku „vezmi si mě za muže v příštím životě a také v každém dalším“.
Dobrovolně povinně
Až na několik výjimek jsou ke kamikaze přijímáni pouze mladíci bez závazků a i ti dostávají na vybranou formou dotazníku. „Měli jsme zvolit, zda se chceme připojit, odmítnout nebo nechat rozhodnutí na našem veliteli. Na rozhodnutí jsme měli pět minut,“ vzpomíná Acuši Takacuka. Všichni bohužel vědí, že existuje jen jedna správná odpověď.
Ve skupině hecované propagandou, kolektivem i japonskými tradicemi je navíc těžké odmítnout. Zejména když občas ti, kteří navzdory tlaku odmítnou, dostanou nový dotazník se slovy „Znovu se zamyslete a vyberte správnou odpověď“.
Strach i touha po slávě
Což na druhou stranu neznamená, že mezi kamikaze nejsou nadšení dobrovolníci. Těm klukům je kolem 17 až 18 let a jako všichni teenageři chtějí upoutat pozornost, proslavit se.
„Neváhal jsem. Byl jsem svobodný a zemřít pro zemi při její obraně mi přišlo ušlechtilé,“ říká Osamu Jamada, který přežije jen díky poruše motorů, která mu neumožní odstartovat. Většina pilotů tak ovšem nepřemýšlí. Nechtějí zemřít.
„Naoko jsme si navzájem gratulovali, ale hluboko uvnitř jsem věděl, že není co slavit a jen jsem se bál,“ vzpomíná Takehiko Ena na okamžik, kdy byl vybrán k misi.
Padouch, nebo hrdina?
Po válce jsou nejprve za hrdiny, ale brzy se pohled mění. Jsou z nich fanatici, ke kterým se veřejnost staví opovržlivě. Často mají problém najít si práci nebo se dostat na školu, stíháni stigmatem někoho, kdo se nedokáže vrátit do normálního života.
Odmítá je i mladá japonská generace vyrůstající v době míru, která je dokonce občas přirovnává k sebevražedným atentátníkům.
Facebook
Twitter
RSS