„Máte žluté dítě. Nebojte se, to časem vybledne,“ uklidňuje lékař rodičku – britskou dělnici ze zbrojní továrny. Vůbec ji to nepřekvapí. Bere to se stejným klidem jako svoji nažloutlou pleť a nazelenalé vlasy. Pomoc vlasti si přece žádá oběti.

Válečná mašinerie potřebuje další a další střelivo. Kde ale najít dělníky pro výrobu, když většina mužů už bojuje na frontách první světové války? Nevděčného úkolu plnit trinitrotoluenem (TNT) letecké pumy a granáty se tedy ujímají ženy.

Britové ovšem zjišťují, že spotřeba válečné munice je mnohem rychlejší než její výroba. Za naprostého utajení se proto poblíž Gloucesteru asi 150 kilometrů západně od Londýna rodí nová muniční továrna. V březnu 1916 už v ní pracuje 2113 žen a 307 mužů.

Žlutá jako ptáček

Dívka v bílých montérkách doběhne k továrním vratům. „Kanárek,“ posmívá se jí jakýsi klučina. Její žlutě zbarvená kůže připomíná ptáčka. K tomu přibývají ještě nazelenalé vlasy a bohužel i zdravotní problémy:

potíže s játry, chudokrevnost i červené zbarvení moči. Za vším stojí jedovatý trinitrotoluen, s nímž přichází pravidelně do styku. Navzdory tomu vlastenecká povinnost volá a ženy uposlechnou. Ze služek nebo krejčových se přes noc rodí dělnice zbrojní továrny.

Riziko si nepřipouštějí

Další munička se v lednu 1916 otevírá v anglickém Chilwellu u Nottinghamu. Ženy tu denně riskují život a berou to jako samozřejmost. Dvě dělnice si 1. července 1918 v provozu National Shell Filling Factory dělají legraci ze svého zbarvení.

„Jsem víc žlutá než ty,“ směje se jedna z nich. „Víš o tom, že se Betty narodila žlutá holčička?“ vypráví kamarádce žhavou novinku o kolegyni, která právě porodila dítě.

Továrna zatím jede na plný výkon. 15. dne minulého měsíce naplnila za 24 hodin neuvěřitelných 46 725 bomb. Zaměstnává teď asi 6000 mužů a 4000 žen.

O neštěstí se mlčí

Ještě ten den se ale tovární budovou ozve mohutná detonace. Svědci pak potvrdí, že byla slyšet ve vzdálenosti až 30 kilometrů. Vybuchlo zde osm tun TNT. Vzduchem létají kusy lidských těl.

Umírá 134 zaměstnanců, většinou žen. Třaskavina jejich těla zohaví tak, že pozůstalí dokážou identifikovat jenom 32 z nich. V tisku se Britové o neštěstí dočtou sotva pár řádek.