Houby, mechy a trsy vysoké trávy rostoucí v podivných kruzích (vílí kruhy) nacházíme po celé Evropě, v Británii, na Islandu nebo i v poušti Namib.

Vílí kruhy vznikají docela přirozeně. Uchytí-li se spory hub na určitém místě, zrodí se podhoubí, které začne z okolní půdy nasávat živiny pomocí uvolňovaných enzymů.

Bílá vlákna, z nichž později vyraší na povrchu výtrusnice, se postupně rozšiřují směrem z původního centra. To, když jsou živiny vyčerpány, odumírá. Houby tak vlastně neustále postupují jako šířící se vlna, přičemž oblast, kudy již prošly, zůstává prázdná.

„Celý kruh se postupně rozšiřuje, jak houby rostou směrem ze středu ven. Nějakých deset, možná dvacet centimetrů ročně,“ říká profesorka mykologie Lynne Boddyová z univerzity v Cardiffu.

„Houby jsou velice agresivní druh, navzájem spolu bojují o území a většinou jedna kolonie zvítězí. V případě, že se však někde potkají dva vílí kruhy, napadnou se a navzájem se zničí. Bez přeživších.“

Zelená je tráva

Podhoubí je zodpovědné i za vílí kruhy tvořené travou. Ta bývá nejbujnější a nejzelenější právě na vnějším okraji kruhu, kam se vlákénka teprve stěhují.

Uvnitř kruhu samotného pak bývá naopak výrazně oslabena a během suchých období se v něm mohou vyskytnout i holá místa, tzv. nekrotické zóny. Tato symbióza se zdá pro trávu výhodná, ale není tomu tak. Houba ji ve skutečnosti připravuje na porážku.

Pomocí podhoubí jí poskytuje dusík, a když tráva zesílí natolik, že je schopná vytáhnout vodu uloženou hlouběji v půdě, proroste do jejích kořenů a zvolna ji stráví.

Příkladem takového parazitického soužití je špička obecná, ale samotné vílí kruhy tvoří běžně i muchomůrka červená, žampion polní anebo liška obecná. „Bez hub by ekosystém jednoduše nefungoval. Žijí v symbióze s kořeny vyšších rostlin a v podstatě je živí.

Jsou to právě ony, kdo rozkládá uhynulé zbytky a vytahuje z nich živiny, které zůstávají v půdě,“ komentuje profesorka Boddyová.