Ani nejedeme, ani neběžíme! Je opravdu koloběžka dopravním prostředkem jen tak napůl? Seznamte se s její trochu drkotavou cestou historií.
Po vynálezci koloběžky nepátrejte. Žádný konkrétní totiž neexistuje! Když se okolo roku 1930 dostávají první koloběžky na trh, o žádnou novinku se dávno nejedná. Výrobci se pouze inspirovali tím, co viděli na ulici…
Šikovná hračka
Na přelomu 19. a 20. století se život ve městech hodně mění. S rozvojem průmyslu sem přichází mnoho lidí, kteří pracují v továrnách. A jejich děti se celé dny potulují po předměstích. Hraček moc nemají, nápadů ale rozhodně ano!
A pokud k tomu ještě najdou nějaká kolečka (často z kolečkových bruslí), rodiče jim je pomohou připevnit na dřevěnou desku a doplní provizorní rukojetí. Skvělé jezdítko je na světě!
Lepší modely zvládnou dokonce zatáčet, když se napojí i druhá deska, za pomoci otočného kloubu. Takto vyrobená koloběžka se při jízdě celá třese a dělá pořádný rámus. Skoro takový, jako opravdové dopravní prostředky, a i proto slaví takový úspěch!
Slepá cesta?
Děti na koloběžkách můžeme zahlédnout i v dokumentu Cesta amsterodamskými ulicemi, natočeném v roce 1922. Drandí se však na nich skoro ve všech městech. Pověstné jsou v Paříži, v Berlíně, v Lipsku, během Velké hospodářské krize ve 30. letech přibývají i v Americe.
Těm dnešním se ještě moc nepodají, ovšem dočkají se různých vylepšení. Když se zjistí, že dřevo není příliš praktické do deště a bláta, začnou se přidávat komponenty z jízdních kol.
Jenže právě kola jsou od druhé poloviny 20. století stále oblíbenější. Konečně klesají jejich ceny a může si je dovolit stále více lidí. A jsou praktičtější. Koloběžky proto zůstávají spíš jen hračkou a zájem o ně upadá!
Není to ani blízko, ani daleko…
Teď už jsme ale v 90. letech, ve švýcarském Zurichu, kde bankéř Wim Ouboter vyráží ze svého bytu do oblíbeného obchodu z uzeninami. Je to něco přes kilometr, pěšky se mu nechce, ale jet autem se nevyplatí.
„Chtělo by to nějaké šikovné přibližovalo,“ přemýšlí Wim a pozoruje přitom svoji sestru, které se nedaří jezdit na kole. Má totiž od narození jednu nohu kratší. To vše ho inspiruje k tomu, že vytáhne koloběžky ze záhrobí a dá jim moderní kabát – malá kolečka a lehkou hliníkovou konstrukci.
Především se jeho Micro Scooter dá složit, takže si ho můžete vzít kamkoliv s sebou. Na konci století už se s podobnými koloběžkami předhání řada výrobců!
Do města i přes půl světa
Když v roce 2013 začne Ouboterova firma vyrábět koloběžky na elektrický pohon, už je tento nenápadný prostředek dávno zpět. A získává mnoho podob! Malé se hodí do města, ty s velkými koly do přírody, z jízdy na koloběžkách se navíc stává nový profesionální sport. A jak daleko na ní můžeme dojet?
Japonec Kosuke Takizawa se v roce 2019 zapíše do Guinessovy knihy rekordů, když na koloběžce urazí 7100,7 kilometru, téměř přes celé Japonsko ze severu na jih. Cesta mu trvá skoro 10 měsíců.
Facebook
Twitter
RSS