Můžeme být v klidu, všechny sopky na našem území jsou naštěstí již neaktivní. Ale bývaly doby, kdy chrlily lávu a tím měnily povrch ve svém blízkém i vzdáleném okolí. Ráz naší krajiny do velké míry ovlivnila sopečná činnost v mladších třetihorách a čtvrtohorách.
Tehdy došlo k posunu tektonických ker a vylévání lávy. Na povrch vylétávala také struska spolu se sopečným popelem. Nebylo neobvyklým jevem, že žhavé magma tuhlo ještě pod povrchem.
Pro reliéf vulkanické krajiny jsou typické kuželovité vrchy tvořené čedičem, znělcem a dalšími horninami. U nás se jedná o Doupovské hory, České středohoří, Lužické hory či Nízký Jeseník. Pozor však, zdání může klamat. Milešovka, Bořeň či Říp na první pohled sice připomínají sopečné kužely, jde však o magmatická tělesa utuhlá v žilách pod povrchem, tzv. lakolity. Na světlo světa se tato tělesa dostala díky erozi, nastoupivší po doznění sopečné činnosti. Vodní toky pomohly odhalit utuhlé magma a vytvářely hluboká údolí.
Nejtypičtějším projevem sopečné činnosti u nás je České středohoří. Jeho celková rozloha činí 1265 kilometrů čtverečních a řadí se tak mezi menší orografické (horopisné) celky. V celé střední Evropě bychom obdobné pohoří nenalezli. Většinu jeho území (84 %) zaujímá CHKO České středohoří.
Nejvíce zastoupenými horninami jsou třetihorní vulkanity, časté jsou též druhohorní křídové sedimenty. Mocnost křídových sedimentů je v Českém středohoří největší v rámci celého Českého masivu. Sopečná činnost v této oblasti probíhala v mladších třetihorách a je vázána především na oherský (nebo též ohárecký) rift neboli zlom. Jde o jednu z nejvýznamnějších zlomových struktur u nás.
Podoba pohoří se utvářela dále i ve čtvrtohorách. Jednak pokračovala eroze a postupnému „odstraňování“ méně odolných křídových sedimentů, pak také v během dob ledových (glaciálů) probíhalo mrazové zvětrávání hornin. Docházelo k rozpadu balvanů na suť a vzniku četných suťových polí, též známých jako kamenná moře.
Rozsáhlá suťové pole se rozprostírají na svazích Plešivce (509 m n. m.), který bývá označován také jako Ledových vrch. Na úpatí největšího suťového pole se totiž nacházejí ledové jámy, v nichž je možné vidět rampouchy a sníh i během teplých letních dnů. Čedičové balvany vytvářejí dutiny, v nichž se hromadí těžký chladný vzduch. Oblast byla v roce 1966 vyhlášena Přírodní památkou.
Tento geomorfologický celek je součástí Podkrušnohorské oblasti. Jeho pestrý a značně členitý reliéf podnítila mj. erozní činnost vodních toků, ale též rozličná vnitřní struktura a různý stupeň nakupení vulkanických těles, intenzita tektonických pohybů a charakter podložních hornin.
Pestrá je i mozaika zde se vyskytujících živočišných druhů. K čemuž přispívá též velká výšková členitost. Nejnižší bod se nachází při hladině Labe u Děčína (122 metrů nad mořem) a nejvyšším zdejším vrcholem je Milešovka přezdívaná Hromová hora. Rozdíl mezi těmito dvěma body činí úctyhodných 715 metrů.
Právě tok Labe, největší naší řeky a jím utvořené údolí, je hraniční předěl mezi dvěma geomorfologickými podcelky Českého středohoří, tj. mezi Milešovským středohořím na levém břehu Labe a Verneřickým středohořím na břehu pravém.
Reliéf Milešovického středohoří tvoří velké množství ostrých kuželů a kup, například znělcová Milešovka převyšující okolní terén až o 400 metrů, významnými vrcholy jsou též Kletečná (706 m n. m.) a Lipská hora (688 m n. m.). Dále zde jsou čedičové příkrovy, namátkou Hradišťany (752 m n. m.) či Ostrý (719 m n. m.) u Červeného Újezdu na území okresu Teplice.
Naproti tomu pro Verneřické středohoří je mírně zvlněná plošina a jsou pro něj typické dlouhé hřbety. Zdejšími nejvýznamnějšími vrcholy jsou Buková hora (683 m n. m.) , Varhošť (639 m n. m.) a Sedlo (726 m n. m.).
K bližšímu poznání této oblasti přispěl jeden z nejvýznamnějších evropských vulkanologů profesor Josef Emanuel Hibsch (1852 – 1940), který sestavil první geologické mapy Českého středohoří.
Facebook
Twitter
Google+
RSS