Římský král a pozdější císař  Ota III. je už notnou dobu v křížku s Polabskými Slovany a tak mu na podzim roku 995 vyjedou na pomoc dvě „česká“ vojska – jedno vede Boleslav III., syn Boleslava II. z rodu Přemyslovců, druhému vojsku velí jeho sok a politický konkurent Soběslav, hlava rodu Slavníkovců.

Na jeho sídle v Libici zůstanou v podstatě jen ženy a děti…

Je pátek 27. září 995. Nic nesignalizuje, že z pražské strany hrozí nějaké nebezpečí. Vždyť přemyslovské vojsko míří do jiné války a s jiným nepřítelem. A je před svátkem svatého Václava. „Ten den měl symbolický význam, ale ani to neodradilo útočníky.

Ti se rozhodli definitivně skoncovat se svými nepřáteli,“ zmiňuje se spisovatel Josef Veselý. A zatímco se na Libici schyluje k oslavám významného svátku, čeští velmoži už si brousí zbraně. K vesnici dorazí v pátek a obléhají ji celou sobotu.

Slavníkovci prosí o příměří, aby mohli vykonat obřady k poctě svatého Václava, útočníci jim však odpoví jen posměšným křikem zpod hradební zdi: „Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav!“ 

Ukryjí se v kostele

„Když tehdáž již vše jejich udatenství neprospěšnými býti se ukazovalo,“ píše historik František Palacký, „Slavníkovci všichni, muži ženy a děti… utekli do kostela k oltáři. Avšak ani to jim neposloužilo k ochraně.

Vzteklí nepřátelé vyloudivše je z kostela slibnými řečmi, potom povraždili všechny zrádně a ukrutně.“ Krveprolití přežijí jen tři Slavníkovci – biskup Vojtěch, který v té době pobývá v cizině, hlava rodu Soběslav a jejich nevlastní bratr Radim.

 

Přijde mu vyvraždění Slavníkovců vhod?

Dá se jen stěží věřit tvrzení kronikáře Kosma, že Boleslav II. nemá o celém masakru tušení.

Jistě, spisovatel nemůže spojovat českého panovníka s tak krutými jatky, když ho ve svém díle povětšinou označuje za „muže nejkřesťanštějšího, otce sirotků a ochránce vdov…“ Tak laskavému vládci se dá skutečně jen stěží přisoudit podíl na tak nelítostném činu.

A přece mu musí vyvraždění Slavníkovců přijít nesmírně vhod. „Vždyť tak došlo k osudovému rozuzlení konfliktu obou knížecích rodů a definitivnímu ovládnutí Čech pod žezlem Přemyslovců,“ podotýká spisovatel Jan Bauer.