Které filmy posloužily jako propagandistický nástroj?

Každý režim občas potřeboval, aby jeho ovečky uvěřily pro něj výhodnému vidění světa. A tak vznikly snímky, jež ovlivnily národy, a tím i dějiny. Často bohužel nepříliš příznivě. Které filmy lidmi manipulovaly a proč?

Zrození národa (Oslava činnosti KuKluxKlanu)

Kdy a kde vznikl: 1915, USA

Předloha: knihy Thomase Dixona (1864–1946), amerického rasisty a dramatika

Režisér: D. W. Griffith (1875–1948)

Tento americký němý film se odehrává v období před americkou občanskou válkou, v jejím průběhu (1861–1865), ale i po skončení bojů.

Během tohoto ozbrojeného konfliktu mezi sebou bojovaly bohaté průmyslové státy Severu a na práci otroků závislé státy Jihu s plantážemi produkujícími bavlnu. Film líčí osudy dvou rodin, Cameronových z Jihu a Stonemanových ze Severu, a lásku mezi jejich dětmi.

První dvě slova názvu klanu jsou odvozena od řeckého slova kyklos – kruh, poslední ze skotského označení kmenové pospolitosti. Ze Skotska pochází i způsob svolávání družiny pomocí zapáleného kříže.

Pořádek a spravedlnost zajistí KuKluxKlan

Film líčí poválečnou rekonstrukci Jihu, přičemž otroky a jejich podporovatele vykresluje jako destruktivní síly. I sympatie mladého Stonemana náleží trpícím bělošským majitelům plantáží na Jihu.

Zabezpečit pořádek a spravedlnost v jižních zemích se povedlo až KuKluxKlanu, který je snímkem oslavován. Ve skutečnosti šlo o rasistickou a militantní organizaci, jež mezi roky 1865 až 1872 zastrašovala, fyzicky napadala, a dokonce i vraždila politicky angažované bývalé černé otroky.

Nové pořádky se zavádět nebudou

Členové klanu nosili dlouhé bílé hábity a kuželovité klobouky s maskou přes obličej. Ty měly budit strach a zároveň chránit identitu nositele. Inspirací pro ně byla roucha španělských kněží.

Kromě násilí bránil klan černým obyvatelům i ve využití nově získaného volebního práva.

Podruhé klan významně povstal po první světové válce, a to právě díky filmu Zrození národa a též faktu, že se po válce černošští obyvatelé začali za lepší prací přesouvat do měst a silněji se hlásili o svá občanská práva. Dnes fungují jen roztříštěné frakce KuKluxKlanu.

Triumf vůle (Oslava Hitlera a nacismu)

Kdy a kde vznikl: 1935, německá třetí říše

Režisérka: Leni Riefenstahlová (1902–2003)

Leni Riefenstahlová byla úspěšná německá tanečnice, která se po úrazu kolene během hostování v Praze vrhla na dráhu herečky a režisérky. V roce 1932 se zúčastnila politického shromáždění, na kterém měl projev Adolf Hitler (1889–1945).

Natolik na ni zapůsobil, že ho požádala o schůzku. Později se domluvili, že pro něj bude zaznamenávat sjezdy nacistické strany NSDAP. Vznikla trilogie, z níž nejoslavovanějším filmem je právě Triumf vůle. Ten dokumentoval 6. sjezd strany v Norimberku.

Když jí bylo šedesát let, odjela Riefenstahlová do Afriky, kde fotografiemi mapovala životní styl domorodců v odlehlé oblasti Nubie. V sedmdesáti se začala věnovat potápění.

Oceňovaný dokumentární film o nacismu

Režisérka ho však pojala velmi esteticky, zapojila do něj masové scény, projevy pohlavárů i noční shromáždění, stejně jako architekturu města.

Vše bylo podkresleno hudbou Hitlerova oblíbence Richarda Wagnera (1813–1883), což byl v té době revoluční počin. Riefenstahlová využila i leteckých záběrů, pohybující se kamery či záběrů pomocí teleobjektivů.

Film získal řadu ocenění nejen v Německu, ale i USA, Francii či Švédsku. Ministr propagandy Joseph Goebbels o něm prohlásil: „Je to největší film o Fühererovi, jaký byl kdy natočen.“

Věděla režisérka o hrůzách nacismu?

Po válce byl snímek označen za propagandistický, oslavující Hitlera a jeho teorii árijské krásy. V dubnu 1945 byla proto zadržena a uvězněna Spojenci, v červnu byla denacifikována Američany a bez trestu propuštěna.

Později tvrdila, že byla otřesena, když během výslechů viděla fotografie z koncentračních táborů. Přitom při natáčení svého filmu Nížina použila jako kompars Romy, pocházející z tábora, a v žádosti uvedla, že mají být na plac převezeni rychle. Roli Hitlerovy propagátorky následně po zbytek života popírala.

Kolberg (Posílení odporu německých civilistů vůči Spojencům)

Kdy a kde vznikl: 1945, německá Třetí říše

Předloha: stejnojmenná hra německého spisovatele Paula Heyseho (1830–1914), autobiografie starosty města Joachima Nettelbecka (1738–1824)

Režisér: Veit Harlan (1899–1964)

Zimní scény filmu se natáčely v létě, místo sněhu bylo použito 100 vagonů soli.

Film líčí hrdinný boj občanů Kolbergu (dnešní polský Kolobřeh) proti francouzským jednotkám, jež město mezi dubnem a červencem roku 1807 obléhaly. Boje byly součástí napoleonských válek.

Joseph Goebbels (1897–1945), nacistický ministr propagandy, doufal, že barevný velkofilm, znázorňující statečný odpor obránců města, zmobilizuje německé civilní obyvatelstvo k odporu vůči Spojencům.

Hrdinní Němci se nevzdávají!

Propagandisticky pojatý film oslavoval prostý lid, který se nechtěl Francouzům vzdát, a to včetně starosty města Joachima Nettelbecka, který shromažďoval zásoby a vytvářel milici občanů, jen aby Kolberg nemusel kapitulovat.

Zasloužil se i o to, že byl do města poslán polní maršál August Neidhardt von Gneisenau (1760–1831), díky kterému Francouzi odtáhli s nepořízenou. Maršál ve skutečnosti jen udržoval obranu města, dokud válka neskončila Tilsitskou smlouvou (1807).

Boje na plátně i ve skutečnosti

Výroba filmu stála 7,6 milionu říšských marek (cca 850 milionů korun) a natáčení se účastnilo na pět tisíc vojáků.

Ovlivnit veřejné mínění o Spojencích film již nestihl, do kin se totiž dostal až v lednu 1945. V Berlíně tak jeho promítání probíhalo pod neustálou hrozbou náletů. Na samotný Kolberg zaútočily v únoru 1945 Rudá a polská armáda.

Během bojů došlo ke zničení 95 % zástavby města, které v březnu padlo stejně jako v květnu celá třetí říše. Po válce připadl Kolberg (Kolobřeh) Polsku.

Křižník Potěmkin (Propagace bolševické revoluce)

Kdy a kde vznikl: 1925, Rusko

Režisér: Sergej Ejzenštejn (1898–1948)

Moc v Rusku byla na počátku 20. století soustředěna v rukách cara. Proti tomu se začalo bouřit především dělnictvo.

Revolučním byl zejména rok 1905, kdy 22. ledna proběhla „Krvavá neděle“, během které na 150 000 dělníků pokojně napochodovalo k Zimnímu paláci, sídlu cara, aby mu sdělilo své požadavky.

Pochod byl však krvavě potlačen armádou, a tím došlo k radikalizaci obyvatelstva. K revoluci se následně přidala i posádka bitevní lodi Potěmkin.

Hudbu pro berlínskou premiéru v roce 1926 složil německý skladatel Edmund Meisel (1894–1930). V roce 1950 pak zkomponoval hudbu pro obnovenou premiéru ruský skladatel Nikolaj Krjukov.

Vzpora prostých námořníků symbolem revoluce

Právě tato událost se o 20 let později stala předlohou němého snímku Sergeje Ejzenštejna. Ten zachycuje vzpouru námořníků křižníku Potěmkin, kotvícího v přístavu Oděsa, proti velení, když byli opět přinuceni jíst shnilé maso.

Důstojníci se uchýlili k palbě do námořníků. Těm však začali fandit obyčejní lidé, kteří se shromáždili v přístavu, ale následně byli nemilosrdně zmasakrováni carskými vojáky.

Snímek oslavoval dělníky, kteří se nebáli obětovat vlastní život, jen aby hájili myšlenky bolševické revoluce.

Klenot světové kinematografie

Říjnová revoluce roku 1917 vedla k pádu ruského impéria. Poté, co v občanské válce zvítězili bolševici, ustanovili v prosinci 1922 Sovětský svaz, v jehož čele stanul Vladimir Iljič Lenin (1870–1924).

Film Křižník Potěmkin je řadou kritiků považován za jeden z nejvýznamnějších snímků světové kinematografie. Přelomový byl použitím pohyblivé kamery, natáčením v exteriéru i masovými scénami, ve kterých komparzisté hráli zadarmo.

30 SEKUND NAD TOKIEM (Podpora války s Japonskem)

Kdy a kde vznikl: 1944, USA

Předloha: Stejnojmenná kniha kapitána Teda W. Lawsona (1917–1992)

Režisér: Mervyn LeRoy (1900–1987)

Japonci dne 7. prosince 1941 zákeřně napadli americkou základnu Pearl Harbor.

Odpovědí na tento útok byl Doolittlův nálet dne 18. dubna 1942. Tehdy z americké letadlové lodi USS Hornet vzlétlo šestnáct letounu B-25 Mitchell k útoku na japonské cíle včetně hlavního města.

Původně bylo naplánováno, že k útoku dojde až v noci 19. dubna, ale letadlovou loď odhalil japonský hlídkovací člun, proto akce nesnesla odkladu, i když vzdálenost k cíli byla větší, než se plánovalo.

Kapitán Lawson letěl v bombardéru B-25 Mitchell, přezdívaném „Prasklá kachna“, kvůli tomu, že při jednom vzletu stroj narazil ocasem do země. Později prasklinu na letadle ozdobila malůvka kachny s pilotními sluchátky a berlemi.

Doolittlův nálet nástrojem propagandy

Z vojenského hlediska nezpůsobil útok velké škody, byl však velkým propagandistickým vítězstvím Spojených států. Jedním z pilotů byl i Ted Lawson, jehož stroj po bombardování havaroval na území Číny.

Většina posádky byla vážně zraněna, Lawsonovi musela být dokonce později amputována noha, naštěstí se všichni zachránili. Kapitán se obával, že o něj už manželka nebude stát, když měl zjizvenou tvář a byl zmrzačený, jeho obavy se však nenaplnily.

Souhlas s nejhorším náletem v historii

Snímek, který se dostal do kin v listopadu 1944, proslul přesným zobrazením náletu a použitím autentických záběrů z bombardéru. Byl proto označen za jeden z největších válečných snímků, jaké kdy byly vyrobeny.

Posloužil k získání podpory obyčejných lidí pro válku s Japonskem. V noci z 9. na 10. března 1945 pak došlo k Operaci Meetinghouse, jednomu z nejničivějších náletů v lidské historii, při kterém bylo zničeno 40 km2 centrálního Tokia a zabito 100 000 civilistů.

Soy Cuba (Ospravedlnění vzájemné spolupráce)

Kdy a kde vznikl: 1964, Kuba a SSSR

Režisér: Michail Kalatozov (1903–1973)

V roce 1952 se moci na Kubě zmocnil vojenským pučem Fulgencio Batista (1901–1973) a zavedl diktaturu spojenou s korupcí a policejní brutalitou. Havana, hlavní město země, se rázem stala centrem gamblerů, prostituce a americké mafie.

To vedlo k rozpoutání kubánské revoluce (1953–1959), jež skončila vyhnáním Batisty ze země. K moci se postupně propracoval Fidel Castro (1926–2016), podporovaný svým bratrem Raulem. Rozhodli se vydat cestou socialismu.

Film byl znovuobjeven v 90. letech 20. století slavnými americkými filmaři Martinem Scorsesem a Francisem Fordem Coppolou.

Spolupráce se zeměmi východního bloku

Po invazi v Zátoce sviní došlo roku 1961 k rozkolu se Spojenými státy. Kuba proto hledala nového partnera ke spolupráci, protože hospodářsky nebyla soběstačná. Objevila ho v komunistickém Sovětském svazu, který na Kubu začal posílat subvencované zboží i ropu.

Ke spolupráci došlo ale i na poli kulturním, a takovým počinem bylo právě natáčení filmu Soy Cuba (Já, Kuba), které trvalo celých 14 měsíců.

Z oslavy socialismu se stal totální propadák

Dílo zahrnuje čtyři příběhy, líčící útlak a vzdor kubánského lidu pod Batistovou diktaturou, jež vygraduje v revoluční události. Snímek využil inovativní filmové techniky, jako například ponoření kamery do vody.

Měl být oslavou socialismu a vzájemné spolupráce mezi Kubou a Sovětským svazem. U publika nicméně zcela propadl. Pro Sověty byl příliš naivní a idealistický, Kubánci zase kritizovali stereotypní nahlížení na jejich zemi a lid.