Léčba řady onemocnění může probíhat i neagresivně – bez chemie či chirurgických zákroků. Nemoci pohybového, dýchacího a oběhové ústrojí, ale i nemoci kožní a nervové se dají léčit s využitím přírodních zdrojů – v lázních. Ty české se mohou už po několik století pyšnit celosvětovým věhlasem.

Lázeňská léčba tzv. balneoterapie probíhá různými způsoby. Historicky nejdéle se uhličitá voda využívá ke koupelím. Při vodoléčebné proceduře vstřebává tělo oxid uhličitý, čím dochází k rozšiřování cév. To vede k lepšímu prokrvování všech tkání.

Příval okysličené krve stabilizuje imunitní systém a nastartuje samoléčebné funkce organismu.

Minerální voda se však nevyužívá nejenom ke koupelím. V závislosti na tom, na co je ozdravná terapie zaměřena, je zvolen i způsob aplikace vody. Používá se k pitným kúrám, inhalacím či podvodním masážím. Léčivé jsou také plyny.

Oxid uhličitý lze injekčně aplikovat do podkoží, což vede k úlevě od bolesti. Tato terapie je doporučována zvláště při bolestech hlavy, páteře, nebo při zánětlivých onemocněních kloubů.

V lázeňství se už také řadu let využívá tzv. suchá plynová koupel. Jediná koupel, kterou může dotyčný absolvovat v běžném oblečení a každá nit zůstane suchá.

Při této proceduře se tělo klienta uzavře do speciálního vaku, z kterého zůstane koukat pouze hlava, na to je vak naplněn oxidem uhličitým.

Mezi osvědčené lázeňské procedury patří také zábaly a koupele v peloidních směsích. Peloidy (z řeckého pelos znamenající bahno) jsou látky, které vznikly přirozenými přírodními procesy – sedimentací látek anorganických a rozkladem těch organických.

Dělíme je na bahna a humolity. U humolitů převažují organické látky, jsou v nich zastoupeny z více než 90%. Vznikají tlením rašeliníků, rákosů, trav a dalších rostlin. Metoda slatinných zábalů je u nás celkem rozšířená.