Končiny kolem jihomoravské Lednice bývaly pusté a podmáčené. Lichtenštejnové ale měli dostatek peněz a také vizí, aby je proměnili v nejúžasnější komponovanou krajinu na celém evropském kontinentu.
Od chvíle, kdy se panství kolem vsi Lednice v roce 1322 ujímá rod Lichtenštejnů, začíná se okolní terén proměňovat. Přibývají rybníky a jejich okolí stále více připomíná spíše park než volnou přírodu.
Do tohoto prostředí zasazuje Hartmann II. z Lichtenštejna (1544–1585) na sklonku 16. století své renesanční sídlo Lednice, které o století později nahrazuje barokní zámek s jízdárnou.
Už jen drobné úpravy pak v polovině 19. století Lichtenštejnům stačí, aby Lednici proměnili v luxusní reprezentační sídlo.
Propojení s nedalekým zámkem Valtice dává vzniknout přírodnímu areálu o rozloze 300 km2, v němž nechybí romantické stavby, dotvářející charakter celé krajiny…
Minaret
Prvky orientální architektury jsou v módě, a tak Lichtenštejnové v letech 1797–1802 vybavují areál minaretem podle návrhu architekta Josefa Hardtmutha (1758–1816).
Téměř 60 metrů vysoká štíhlá stavba ovšem vůbec nevzniká lehce. Bažinaté podloží je třeba nejprve zpevnit, k čemuž poslouží 500 dubových sloupů, zapuštěných do terénu. Teprve na nich je pak možné minaret vztyčit.
Dianin chrám
Architekt Josef Hardtmuth nemá u Lichtenštejnů vždy na růžích ustláno. V roce 1812 z Lednice odchází a na rozloučenou píše knížeti rozhořčený dopis.
„Kdo jiný než Vaše Jasnost nese vinu, že mnoho tak nákladně provedených staveb je zčásti podrobováno velké kritice, zčásti slouží k nedobrému ohlasu pro stavebníka i stavitele?“ ptá se odvážně.
Projekt klasicistního loveckého zámečku, známého jako Dianin chrám, tak Hardtmuth sice vypracuje, ale o jeho realizaci se už musí postarat jeho nástupce, vídeňský architekt Josef Kornhäusel (1782–1860).
Apollonův chrám
Kornhäusel v roce 1819 na pahorku jižně od Mlýnského rybníka dokončuje zámeček zvaný Apollonův chrám. Jméno dostává podle ústředního reliéfu zobrazujícího boha Apollona na slunečním voze, taženém čtyřspřežím.
Objekt, který se inspiruje slavnou vilou herečky a tanečnice Marie-Madeleine Guimardové (1743–1816) v Paříži, slouží k odpočinku a kratochvílím panstva.
(Zdroj: HISTORY revue)
