„Nikdo neudělal takovou kariéru jako já,“ konstatuje s klidem Jean-Baptiste Bernadotte krátce před tím, než ve svých více než osmdesáti letech zemře.

Nepřehání ani v nejmenším, vždyť z domu prostého advokáta to dotáhne až na švédský královský trůn!

Jean-Baptiste Jules Bernadotte se narodí jako syn advokáta v Pau v departementu Nižších Pyrenejí. Rozhodne se pro kariéru vojáka, i když ho otec chce vychovat jako svého nástupce.

Do armády naverbuje v sedmnácti letech, v době propuknutí francouzské revoluce v roce 1789 je však pouhým poddůstojníkem. „Pak přišel zlom. V roce 1792 je již plukovníkem, roku 1793 brigádním generálem a roku 1794 divizním generálem,“ informuje Wintr.

Rozhodující okamžik nastane, když je koncem roku poslán direktoriem s 20 000 muži do Itálie na pomoc Bonapartovi.

Lidé ho vyženou z města!

I když se tu výrazně osvědčí, s Napoleonem se nijak důvěrněji nesblíží, odděluje je chlad, nedůvěra a vzájemná řevnivost. Po skončení italské kampaně je jmenován francouzským vyslancem ve Vídni.

Nějaký čas pak působí jako velitel pozorovacího vojenského sboru na Rýně, ministr války a velitel západní armády, která zlikviduje poslední zbytky proroyalistického povstání ve Vendeé.

Zkritizuje císaře!

V létě 1798 se ožení s Desirée Claryovou a vstoupí tak do příbuzenského poměru s rodinou Bonapartů. Důsledky tohoto kroku na sebe nenechají dlouho čekat. Po korunovaci Napoleona císařem v roce 1804 je Bernadotte jmenován maršálem Francie.

Vztahy mezi ním a císařem však zůstanou vypjaté. Nezmění se ani po vítězném tažení proti Rakousku roku 1805, zakončeném bitvou u Slavkova, ani při vojenském tažení proti Prusku.

Hbitě obrátí kormidlo!

Navzdory tomu se Napoleon za Bernadotta přimluví a doporučí ho Švédům, jako vhodného nástupce za stárnoucího a bezdětného krále Karla XIII. Ten nakonec svolí, francouzského maršála adoptuje a Bernadotte se stane švédským korunním princem.

„I když se za celý život nenaučil švédsky, ztotožnil se se svým národem a zájmy své země. Prokázal to tím, že se hbitě připojil k protinapoleonské alianci,“ píše Vykoupil. 5. února 1818 se pak jako Karel XIV. ujme švédského a norského trůnu.