V baltimorské loděnici se jede na plné obrátky. Dělníci montují, svařují a brousí. Každý z 250 tisíců jednotlivých dílů do sebe musí perfektně pasovat. Pracuje se ve dne v noci. I díky tomu z přístavů vyjíždí jedna Loď svobody za druhou.
Flotila amerických nákladních plavidel patří mezi nejpůsobivější námořní projekty druhé světové války.
Píše se 27. září 1941, když je v baltimorské loděnici spuštěno na vodu plavidlo SS Patrick Henry, první ze série tzv.
Lodí svobody, které Američané produkují s cílem jednak doplnit spojenecké loďstvo, soustavně ohrožované německými ponorkami, a jednak zintenzivnit zásobování válkou zbídačené Británie.
Design lodí původně navrhli právě Britové, ale Američané si je musejí kvůli dostupnosti součástek přepracovat podle svých standardů. Hlavní je stavět rychle a levně.
Estetika je až na posledním místě, pročež se jim na počátku říká „nouzové lodě“ nebo také hanlivě „ošklivá káčátka“.
Vše změní až projev prezidenta Franklina D. Roosevelta (1882–1945), který přednese v Baltimoru při příležitostí zahájení plavby lodi Patrick Henry. O plavidlech se vyjádří jako o „lodích, které přinesou svobodu do Evropy“. Od té doby se jim nikdy neřekne jinak než „Lodě svobody“.
Loď za pár dní
Plavidla měří 135 metrů na délku a 17 metrů na šířku. Ačkoli jsou vyzbrojena i těžkými kanony, jejich primární účel je převážet náklad. Do útrob lodi se vejde 10 000 tun nákladu (pro představu –je to ekvivalent hmotnosti 300 tanků Sherman).
Výroba lodí je díky používání nejběžnějších součástek velmi levná a smontování jedné stojí 2 miliony dolarů (asi 36,5 milionu dnešních dolarů).
Na vrcholu produkce se Lodě svobody vyrábějí v 18 loděnicích po celých Spojených státech a z doků vyjíždí i jedna týdně. Velkou zásluhu na rychlé produkci má průmyslový magnát Henry J. Kaiser (1882–1967), který na stavění lodí aplikoval techniky pásové výroby.
