„Nic se vám nestane. Vzdejte se a zajistíme vám bezpečný odchod z města!“ slíbí Turkům řečtí povstalci. Osmanští obyvatelé Monemvasie s touto dohodou souhlasí.

Sotva ale otevřou městskou bránu, část nepřátel se na ně vrhne a bez milosti je začne vraždit. Neušetří ani děti!

Na Peloponés vtrhli Slované. Zdejší obyvatelé před nimi prchají, kam se dá. Část Řeků se uchýlí na nejvýchodnější výběžek jižní části poloostrova. Ukryjí se na malém ostrůvku, který ve 4. století oddělilo od pevniny zemětřesení.

Na úpatí obří skály, v místech, kam není z poloostrova vidět, vybudují roku 583 osadu. Pojmenují ji Monemvasia (název je odvozen od slov „moni“ a „emvasia“ – „jediný vstup“), protože na ostrov se lze dostat jedině po dřevěném mostě.

Kontrolují obchod

Netrvá to dlouho a malá vesnička se promění v pulzující obchodní metropoli. Největší rozkvět prožívá Monemvasia ve 13. a 14. století, kdy v ní žije několik desítek tisíc lidí.

Místní vládci de facto kontrolují námořní obchod mezi Apeninským poloostrovem a Konstantinopolí. Během staletí se na ostrůvku vystřídá hned několik „pánů“ – normanští rytíři, Byzantinci nebo Benátčané, kteří soupeří o vliv ve Středozemním moři s Osmanskou říší.

Turci na počátku 60. let 15. století ovládnou pevninské Řecko a rádi by získali i Monemvasii. Dočkají se až v roce 1540, kdy Benátčané nedobytnou pevnost vyklidí.

Rozpoutají masakr

Osmanské nadvlády mají akorát tak dost. V roce 1821 rozpoutají Řekové povstání (nezávislost získají o devět let později) a oblehnou Monemvasii. V srpnu Turci kapitulují, a to i díky příslibu, že budou moci z města bezpečně odejít.

Bohužel většina povstalců podmínky dohody nedodržela a „začala vraždit ty, kteří se nestihli nalodit včas“, líčí současný historik Miroslav Šedivý. Monemvasii, která už dávno ztratila svou důležitost, nečekají jednoduché roky.

Postupně se bude vylidňovat a chátrat. Znovu „ožije“ po druhé světové válce a dnes patří k vyhledávaným turistickým cílům.