Vypadají jako nerváci: Když si vedle nich sednete a rozbalíte fast food, zvednou se a vytratí. Když to nejde, nasadí podivně strnulý výraz. Problém nemají s vaším výběrem jídla, ale s tím, že ho žvýkáte a polykáte. Pro lidi postižené misofonií jsou to zvuky, které se nedají vydržet.

Většině z nás vadí skřípání křídy na tabuli nebo kusů kovu o sebe. O to ale v misofonii nejde. Misofonici mají problém hlavně s lidskými zvuky – na prvním místě právě s těmi, které mnohdy (ale ne vždy) vydáváme při jídle.

Velmi obtížně snášejí mlaskání, srkání, chroupání, hlasité polykání. Vědí, že by jim to vadit nemělo, takže na sobě nedávají nic znát, ačkoliv uvnitř to v nich vře.

Pro toto navyklé sebeovládání ani není jasné, kolik lidí je misofonií postižených, nikdo z nich o těchto pocitech rád nemluví.

Nedávný výzkum britské psychometričky Silie Vitoratouové z King’s College v Londýně došel k tomu, že takových lidí může být i víc než 18 % populace.

Psychometrie je exaktní obor založený na testování, který kombinuje psychologii se statistikou a matematikou, a tak Silia Vitoratou dobře ví, o čem mluví, když upozorňuje, že se toto číslo nedá zevšeobecňovat a že v různých částech světa to může vypadat jinak.

Navíc se o misofonii stále moc neví, věda se jí začala věnovat teprve počátkem století a prvotní tápání se týkalo hlavně otázky, zda jde o poruchu neurologickou nebo psychiatrickou.

To ale Silia Vitoratouová neřešila. Zajímalo ji spíš, jaké druhy zvuků misofonikům nejvíc vadí a jakou reakci v nich vyvolávají.

Utajené, ale rozporuplné reakce

Pro svůj výzkum získala téměř 800 dobrovolníků. Předložila jim obsáhlý dotazník s velmi všetečnými otázkami, v nichž se podrobně vyptávala na nejrůznější zvuky a pocity, které v nich probouzejí.

Z odpovědí získala velmi konkrétní představu o tom, co misofonici prožívají, když musí poslouchat zvuky, které nemohou vydržet. Je to jiné než u zmíněného skřípání kovů nebo křídy. Dobrovolníci popisovali složitou směs rozporuplných pocitů.

Když se někdo v jejich blízkosti zahryzne do tvrdého jablka, hlučně ho chroupe a polyká, misofonik má především touhu utéct. Současně se cítí v pasti a bezmocný, protože nemůže žádným společensky přijatelným způsobem chroupání zastavit.

Proto se v něm začne hromadit vztek a hněv. Zvedají se ale i protikladné pocity studu, že je s ním něco špatně, když mu nevinné lidské žvýkání tak vadí.

Mnozí misofonici kvůli své poruše o sobě pochybují a žijí s pocitem psychického handikepu oproti svému okolí. Přitom netuší, že nablízku může být člověk se stejným problémem – protože se o něm zkrátka neví.

Silia Vitoratou při svém výzkumu dokonce zjistila, že méně než 14 % dobrovolníků tušilo, že tento problém má vůbec nějaký název. „Přitom naše výsledky ukazují, že misofonie je relativně častý stav,“ podotkla k výsledkům.

Žvýkání i chrápání

A co tedy u lidí postižených misofonií nejčastěji spouští nežádoucí psychickou reakci?

Kromě zvuků spojených s pojídáním dobrovolníci v dotazníku zaškrtávali také chrápání, funění nebo hvízdání v nose při dýchání, popotahování nosem, opakované odkašlávání a kýchání, zkrátka další tělesné zvuky.

Jako velmi rozčilující ale uváděli také nepřetržité štěkání psů a monotónní zvuky jako opakující se klikání propisky, hlasité ťukání do klávesnice, klepání prsty o stůl nebo tikot hodin. Z výzkumu vyplynula také zajímavá psychologická souvislost – stejný zvuk, třeba mlaskání, dráždí misofonika mnohonásobně více, pokud ho vydává někdo blízký než úplně cizí člověk třeba v bistru. Nejlépe pak stejný zvuk snášejí, když ho vydávají oni sami.

Kde se to bere?

Tak zněla zásadní otázka, když se někdy před dvěma desetiletími začali vědci misofonií vážněji zabývat. Na to, aby měla jen čistě psychické příčiny, je až příliš častá.

A tak začali vysvětlení hledat přímo v mozku a záhy se skutečně našly odchylky v propojení určitých okrsků. Neurochirurg Kumar Sukhbinder z univerzity v Iowě odhalil hned dvě odlišnosti.

Našel abnormální propojení tzv. přední insulární kůry, která mimo jiné určuje, čemu budeme věnovat pozornost a přikládat důležitost, s centry pro zpracování emocí a strachu.

To v praxi znamená, že mozek může zcela běžný zvuk mlaskání vyhodnotit jako přímé ohrožení života a spustit stresovou reakci „bojuj, nebo uteč!“ Kromě toho narazil Kumar Sukhbinder na mimořádně silné propojení mezi okrsky pro zpracování sluchových vjemů a ovládání pohybů obličeje a úst.

Toto posílení mozek nutí, aby zrcadlil a napodoboval stejný pohyb. Misofonik to ve skutečnosti nedělá, nemlaská ani neodkašlává, když tyto zvuky slyší. Zato vnímá nepříjemný pocit, že mu cizí zvuk doslova „vniká do těla“ a narušuje jeho vlastní prostor. To v něm vyvolává hněv a vnitřní odpor.

Sklon k poruchám nálady

Nepříjemné souvislosti vyplynuly z i dalších studií. Například se ukázalo, že misofonie nikdy nespí, je neustále aktivní a nedá se vypnout, ani když kolem panuje ticho. Zdá se, jako by mozek misofoniků čekal, kdy „to“ přijde.

Má na vyšší úrovni nastavenou pozornost, kontrolu impulzů a vnímání vnitřního stavu těla. To vysvětluje, proč tělo reaguje na dráždivý zvuk okamžitě.

Odlišnosti v propojení mozkových struktur se navíc nemusejí projevovat jen v poměrně nevinné nesnášenlivosti určitých zvuků. To bohužel potvrdil další výzkum, tentokrát prováděný psychiatry.

Na Amsterdamské univerzitě analyzoval psychiatr Dirk Smit s kolegy genetické údaje z databází Psychiatric Genomics Consortium, UK Biobank a 23andMe.

Došli k tomu, že lidé trpící misofonií měli geneticky také vyšší pravděpodobnost potíží jako úzkost, deprese, a především posttraumatická stresová porucha (PTSD).

„To znamená, že geny, které souvisejí s PTSD, současně zvyšují pravděpodobnost misofonie,“ okomentoval Dirk Smit výsledky studie, která vyšla v roce 2023. „A to by mohlo naznačovat, že by se léčebné techniky používané pro PTSD daly použít i při misofonii.“ Překvapením naopak byly výsledky lidí s poruchou autistického spektra.

Přestože je pro ně typická snížená schopnost tolerovat zvuky, genetická analýza u nich zvýšené předpoklady pro misofonii nepotvrdila.

Dá se to léčit?

Zcela vyléčit misofonii v současné době nelze, ale celkem úspěšně se dá zmírňovat její dopad na běžný život. Terapie necílí na sluch, ale na ovlivnění automatických reakcí mozku a nervové soustavy.

Nejefektivnější přístupy kombinují psychoterapii a zvukovou terapii. Misofonik si trénuje reakce s novými postoji: „Nedělá to schválně, aby mě naštval…“ Nacvičuje si, jak tolerovat nepříjemné vnitřní stavy vzteku a úzkosti bez útěku nebo výbuchu emocí.

Doplňkem je zvuková terapie, což je metoda původně vyvinutá pro lidi, kterým píská v uších. Pomocí speciálních reproduktorů se ucho a mozek postupně navykají na přítomnost spouštěčů v bezpečném prostředí.

Pomáhá i léčba tzv. bílým šumem používaným pro snazší usínání. Lidé s misofonií by se totiž měli vyhýbat tichu, protože spouštěč v takové situaci ještě více vynikne. Naopak přehrávání monotonního šumu dráždivé zvuky v pozadí „zjemní“ a neutralizuje.

Misofonický mozek má i výhody

Misofonie sice značně obtěžuje, přesto může přinášet i jisté výhody, například vyšší kreativitu. Vědci mluví o tzv. „propustném“ senzorickém filtru (leaky sensory gating), kdy mozek nefiltruje „irelevantní“ podněty tak efektivně jako u ostatních lidí.

V hlavě se proto hromadí více postřehů, obrazů a informací, což následně vede k originálnějším asociacím a nápadům. Jinou předností je větší smysl pro detail při vnímání sluchem a zrakem.

Misofonici si díky tomu velmi dobře pamatují lidi podle hlasu, a to nejen ze svého okolí, ale výborně rozeznávají i dabéry ve filmech. Vysloveně užitečná je také další schopnost spojovaná s misofonií – vysoká soustředěnost.

Předpokládá se, že to souvisí se snahou mozku vyrovnat se s přemírou rušivých vjemů. Proto si rozvíjejí mechanismy, které umožňují mimořádnou duševní koncentraci.