V rudém salonu se podávají likéry. Hostitelka ve zlaté hedvábné róbě s perlovým náhrdelníkem proplouvá mezi hosty. Jsou tu samí prominenti, dnes spisovatelé a básníci, zítra politici a občas inkognito i králové.
V luxusním apartmá na pařížském Voltairově nábřeží se píší dějiny. Paní domu, herecká hvězda Cécile Sorelová (1873–1966), si tu připadá jako zámecká paní, ostatně má tu i pár kousků pocházejících z Versailles. Ráda žije v jiném světě, ve starých slavných časech.
Dokonce i své úbory tomu přizpůsobuje. Jako by ani v životě nepřestala být na prknech své domovské scény Comédie-Française. Jako hvězda má také své vrtochy. „Nesnáším nemocné u stolu.
Odveď mě někam, kde nalévají šampaňské,“ pronese na jedné návštěvě, kde nabízeli minerálku. Když ale o něco jde, dokáže své manýry odložit.
Kopíruje papeže
„Běžte potěšit naše ubohé hochy, které posíláme na ta jatka,“ požádal ji politik a novinář Georges Clemenceau (1841–1929) po vypuknutí první světové války. Je jedním ze stáje jejích obdivovatelů, k nimž patří třeba i ruský car. Sorelová bez okolků vyráží na frontu hrát pro vojáky.
Po válce se vrací do starých kolejí výstředností a luxusu. V roce 1925 se stává hraběnkou de Ségure sňatkem s mužem o 15 let mladším, známým jako průměrný herec pod jménem Guillaume de Sax (1889–1945).
Dvojice je terčem jedovatostí, vyslouží si třeba přezdívku „umělé řasy a kladivo“. I když se brzy rozejdou, s manželem se Cécile nikdy nerozvede a do smrti si nechává říkat hraběnko.
V roce 1950 vstupuje z náhlého osvícení do sekulárního františkánského řádu. Prosté roucho jeptišky však neobléká. Pořídí si kožešinovou pláštěnku se saténovou podšívkou a na krku nosí rubínově červený nákrčník à la papež. Originální je až do požehnaného věku.
(Zdroj: HISTORY revue)
