„Vpusťte mě dovnitř. Přináším zprávy od chána Kublaje,“ volá zpoza městské brány na kost promočený diplomat. Strážní si vysokého bělocha podezřívavě měří. „Tenhle určitě,“ říkají si.
Vtom cizinec sáhne za opasek a směrem k okénku nastaví zvláštní kovový odznak. Netrvá to ani chvíli a vrata se jako zázrakem otevírají. Dokud má Marco Polo u sebe paizu, nemá se čeho obávat!
Zavedení předchůdce dnešních cestovních pasů, mongolské paizy (nebo někdy také gerege), bývá obvykle spojováno se jménem mongolského chána Kublaje (1215–1294).
Ve skutečnosti se paiza používala již v říši Liao, která se v letech 907–1125 rozkládala na území dnešního Mongolska a severovýchodní Číny.
Zpravidla šlo o oblou destičku podobnou odznaku, která svého nositele identifikovala jako panovníkova zmocněnce či váženého hosta.
Velká pocta
Vyrobena bylo z různých materiálů podle toho, pro koho byla určena. Poslové, doručující důležité vojenské rozkazy, například nosili odznak se zlatými písmeny, zatímco provinční úředníci měli odznaky z méně ušlechtilých kovů, nebo rovnou ze dřeva.
I tak bylo vlastnictví paizy velkou poctou. „Paiza svému držiteli umožňovala využívat poštovny, vyžádat si jídlo, nocleh i osobní strážce na cestu. A to všechno bez placení,“ píše současný britský novinář Jonathan Gordon.
Vážený Evropan
Mezi nejslavnější držitele mongolské paizy patří Marco Polo (1254–1324). Benátský kupec a světoběžník se v roce 1271 vydal v doprovodu svého otce a početné karavany na východ.
Po tři a půl roku trvající strastiplné cestě zakotvil na dvoře chána Kublaje.
„Tu se stalo, že tento Marco, jsa při dvoře, naučil se obyčejům tatarským i jejich řečem a jejich písmu, i stal se člověkem učeným a nad míru váženým,“ lze se dočíst v knize Milion, kterou Polo po svém návratu vydal.
Jeho bystrost a talent na jazyky Kublaje ohromí natolik, že z Pola učiní svého vyslance. Za odměnu dostane od chána paizu, díky níž jsou jeho cesty po východní Asii mnohem bezpečnější.
„Paizu posléze přejali v Evropě, a tudíž představuje předka moderních pasů,“ uzavírá Gordon.
